Koně a války | Zajímavosti, Historie a vývoj, z ročníku 2001

Koně a války

Koně a války

Věrným průvodcem člověka byl již od starověku kůň. K historii vývoje člověka a zbraní je možné připojiti koně. Sloužil mu nejen jako pomocník v zemědělství, ale hlavně ve službách vojenských, turnajových i sportovních.

Ojeho prvním výskytu ve službách člověka se svět dozvěděl z vykopávek sumerského města Ur, kdy archeolog Leonard C. Woolley na počátku našeho století objevil hroby dávných panovníků. Bylo tam nalezeno mnoho předmětů, které vypovídaly o přepychu vládců a skvělé dovednosti řemeslníků.



Snad nejúplnější výpověď o tehdejším životě vydala tzv. Mozaiková standarta. Je to nevelká dřevěná tabule, na níž jsou asfaltem připevněny kousky lazuritu a perleti. Na jedné straně standarty jsou vetřech pásech zobrazeni Sumerové se svým nářadím, domácími zvířaty a při hostině, na druhé jsou válečné scény. S úžasnou věrností je zobrazeno bojiště, jímž se valí čtyřkolové vozy, na korbách s ochranným štítem stojí bojovníci – jeden třímá sekeru a meč, druhý řídí spřežení oslů. Kopyty šlapou po tělech mrtvých nepřátel, útok pokračuje až do úplného vyhlazení nepřítele.



Tak se svět dozvěděl, že už ve třetím tisíciletí před naším letopočtem měl Sumer ochočená zvířata, která jej doprovázela na bitevní pole. I když od těch dob archeologie velmi pokročila a objevily se nové kultury, mozaiková standarta zůstává jedním z nejdokonalejších vyobrazení nejstarších kolových vozů a nejstarších domácích zvířat, i když dnes již víme, že počátky ochočení koně je třeba klást do 5. Tisíciletí př. N. l. kamsi do Střední Asie. Sumerové se museli spokojit s osly, neboť předek domácího koně v Mezopotámii nežil. Jejich nástupci, Asyřané však koně přejali od svých severních sousedů a hojně ho používali. Původní kůň byl nejdříve používán k tahání válečných vozů – v Indii, Mezopotámii, v Egyptě, v Řecku a Římě, všude tam byly válečné vozy oblíbeným bojovým prostředkem. Mezitím se však naučil člověk bojovat na hřbetě koně a tak k pěchotě a vozatajstvu přibyl nový druh vojska, zrodilo se jezdectvo. V Lydii tvořila jízda jádro armády a jezdecká a střelecká taktika Kimeriů, kočovníků z asijských stepích, slavila jeden úspěch za druhým. I asyrský vládce Tiglatpilesar III. měl jízdu obrněnou pancířem. To však byl jen začátek využití koně.



Na válečných polích se objevily římské jízdní centurie, jízdní kopiníci a lučištníci Alexandra Makedonského i obávaná jízda Hunů. Později, přibližně v polovině 7. Století naší éry, vybudoval dokonalou invazní armádu arabský chalífát. Jejím jádrem byli jezdci na rychlých koních vyzbrojení luky a samostříly. Útočili v několika vlnách. Boj zahajovala linie označená poeticky Jitro psího štěkotu. Pak následovala formace s názvem Den pomoci a za ní, bylo-li třeba, nastupovaly kolony s názvem Večer otřesu.



Arabské jednotky dovedly mistrně manévrovat, obcházely křídla nepřítele a po vítězné bitvě pronásledovaly poražená vojska až do úplného zničení. Během jednoho století se Arabové na svých rychlých koních zmocnili rozsáhlých území v Asii, obsadili celou severní Afriku a pak zamířili do Evropy. Napřed se uchytili na Pyrenejském poloostrově, odtud vnikli do jižní Francie a v roce 732 vyrazili po staré římské cestě dál na sever. U města Poitiers však narazili na franskou pěchotu. Po šest dní se pokoušeli prorazit, avšak všechny jejich útoky ztroskotaly. Vojevůdce Francie Karel Martell pak poslal do bitvy své jezdce a vyčerpaní Arabové museli ustoupit. V krvavém střetnutí se plně potvrdili kvality franské pěchoty, nejbližší budoucnost však patřila šikům, které u Poitiers vystoupily na válečné jeviště poprvé – rytířské jízdě. Už v roce 814 mohl kronikář popsat hlavní údernou sílu franského státu těmito slovy: Pak se objevil železný král, korunovaný železnou přilbou v kroužkovém brnění. V levé ruce držel železné kopí, pravice byla volná, připravena chopit se meče. Jak on, tak i jeho ostatní bojovníci měli stejnou zbroj.



Kovovým krunýřem sice tehdejší střely nepronikly, ale jeho veliká váha znesnadňovala pohyb, a tak se zdokonalovalo umění platnéřské, přiblížila se khranici toho, co mohl silný kůň unest. Rytíř jel na konec do útoku krokem, nejvýše klusem, a když spadl z koně, nemohl bez cizí pomoci nasednout. Přesto patřili železní páni po dlouhou dobu k obrazu evropských bojišť a ještě v 15. Století představovali páteř křižáckých vojsk, která podnikala výpravy do Čech, i do jiných zemí.



Opakem těžké jízdy byla jízdalehká. Naši předkové ji poznali při nájezdech Avarů a Maďarů. Za Boleslava II. však už česká jízda bojovala proti vyhlášené jízdě polské a za Vratislava I. se čeští jezdci proslavili v bitvě o Milán. V sousedních zemích, v Maďarsku a Polsku, rytířská jízda nikdy lehké pohyblivé jezdce nyvytlačila a ani u nás tato tradice nezanikla, a tak měli husité dost obratných jezdců pro svou jezdeckou armádu. Husitská taktika se zachovala v podstatě po celých pět století, až do konce slávy jezdeckých vojsk.



Jízda rozhodovala bitvy – i u Lipan rozhodla bitvu početnější jízda pražanů. V západní Evropě byl však stále jádrem armády obrněný rytíř. Později odložil dlouhé kopí a stal se z něho kyrysník. Ten už neměl brnění, jen přilbu na hlavě a kyrys mu chránil prsa a záda. Jiným potomkem rytíře byl arkebuzník, jezdec s částečným brněním, vyzbrojený arkebuzou, lehkou mušketou. Třetím typem jízdního vojska v 17. Století byl dragoun, který bojoval i pěšky.



Bojová hodnota jízdy byla tak veliká, že v té době tvořila celou třetinu armády. Po celá dvě století hralo jezdectvo na evropských bojištích rozhodující roli, vývoj se však nezastavil. Vedle těžké jízdy, kam patřily pluky dragounů, kyrysníků švalisérů, měla každá armáda i jízdu lehkou, potomky slavných jezdců maďarských a polských. Konali hlavně službu výzvědnou, hlídkovou a spojovací.



Ještě v minulém století vypadala jezdecká bitva takto: Obě armády se sešikovaly a ta, která měla výhodnější ozici, nebo pružnější velení, zahájila atakem. Jezdci seřazeni do útočné formace o několika řadách (nejčastěji o šesti) se rozjeli klusem a v blízkosti nepřítele přešli do trasku. Náraz ředy těžkých koní a útok bodnými a sečnými zbraněmi zpravidla rozmetal nepřátelský šik, načež následovaly osobní souboje jednotlivých jezdců, nebo pronásledování nepřítele. Po zdokonalení střelných zbraní se jízda stala příliž zranitelnou a bitevní pole opanovala pěchota, ale bez koní se stejně žádná armáda neobešla.



Například v roce 1914, na počátku 1. Světové války, mělo Německo 11, Francie 10, Rakousko-Uhersko 11 a Rusko 36 jezdeckých divizí. Koně prokazovaly armádám cenné služby i za frontou – nosili kulomety, tahali děla, v nekonečných kolonách přiváželi střelivo a potraviny a dopravovali ranené do polních nemocnic. Známé bravurní útoky s tasenými šavlemi patřily však v době střelných zbraní nenávratně k minulosti.



Za druhé světové války se koně uplatnili hlavně při průzkumných akcích a v týlové službě. Dnes již koně v moderních armádách neslouží. Ale v mnohých státech se udržují koně jako kompars při natáčení filmů s historickou vojenskou tématikou. A díky tomu nezaniká stará sláva koní na poli válečném a moderní lidé mohou na stříbrném plátně obdivovat jezdecké umění, výcvik koní, i promyšlenou tématiku a taktiku dávných bitev, kdy ušlechtilý, dobře vycvičený kůň rozhodoval o bytí i nebytí svého jezdce, a ten, kdo měl lepší koně, vyhrával bitvy napořád.



Pro příznivce šermu jistě stojí za zmínku, že koncem středověku působil v Německu šermířský spolek zvaný „Kočičí jezdci“, který se pokoušel o výuku šermu na koních, což se však neujalo. V minulosti bylo mnohokrát prokázáno, že sečné pohyby prováděné při jízdě na koni nedovolují skutečně vhodné šermířské akce, a tak spolek po asi dvou desetiletích zanikl. Nečekané pohyby koně nemohou dát jistotu a přasnost skutečným šermířským akcím a tak umění šermu zůstalo tam, kam od dávné minulosti patřilo – na pevnou zem.

Josef Kuneš




 

design ©2009 Vítězslav Jančák, grafik a fotograf | Napište nám