Hrady severního Kypru | Hrady a zámky

Hrady severního Kypru

Hrady severního Kypru

Kypr, ostrov ležící v těsné blízkosti středního východu hrál ve vztazích mezi Evropou a orientem významnou roli už od starověku. Ještě dlouho po pádu Cařihradu, byl nejzasší výspou křesťanství. Míšení vlivu byzantského s evropským a arabským vtisklo ostrovu osobitý ráz. Většinu obyvatelstva Kypru tvoří tzv. Cyprioti – řečtí a turečtí (nikoliv tedy Řekové a Turci), vedle nich pak žijí ještě Italové a Azerbajdžánci. Bohužel, strategická poloha ostrova se stala lákadlem pro oba mocné sousední státy – Řecko a Turecko i v době současné. A tak, po ukončení anglické koloniální vlády, kdy byl pod patronací OSN zřízen samostatný stát Kypr, došlo posilováním řeckých a tureckých národních nálad k nepokojům, které nakonec vyvrcholili roku 1974. Po řeckém puči vyslalo Turecko na ostrov intervenční jednotky, které následně obsadili severní část ostrova. Na linii, kde se zastavil postup tureckých jednotek, bylo vytvořeno nárazníkové pásmo střežené příslušníky jednotek OSN. Po vypuzení řeckých Cypriotů z této části (a tureckých z jižní, byla na Turky obsazeném území vyhlášena Turecká severokyperská republika. Tento stát však formálně uznalo pouze Turecko, takže prakticky jediná cesta pro turisty na severní Kypr vede právě přes něj.

Po rozdělení Římské říše připadl ostrov do říše Východořímské a později se stal součástí byzantského království. Již v té době se zde potýkali s arabskými nájezdníky, kterým dokonce padlo za oběť i město Salamis, jehož ruiny leží asi 7 km severně od Famagusty, které bylo svého času největším římským přístavem na východě. Tyto nájezdy přiměly Byzantince, aby začaly s opevňováním ostrova. Významnou roli přitom sehrál jeho reliéf. Ostrov svým tvarem připomíná pánvičku; z přibližně oválného tvaru na severovýchodě jako držák vybíhá poloostrov Karpaz. Jako páteř tohoto poloostrova se táhne pohoří Kyrenia (také Pentadaktilos - pohoří pěti prstů) , které tvoří severní hranici celého ostrova až k zálivu Morphu na západě. Na jihu a jihozápadě se tyčí nejvyšší pohoří Throdos. A mezi těmito dvěma pohořími se rozkládá široká nížina, která zabírá celý střed ostrova (a přibližně jejím středem vede hranice turecké a řecké části ostrova) Jako velmi významné se tedy ukázalo pohoří Kyrenia, respektive jeho průsmyky, které spojovali úzký pruh pobřeží na severu s jádrem ostrova. Někdy v desátém století tedy vznikají hrady St. Hillarion a Buffavento na ochranu cest z přístavu Kyrenia (nyní Girne) do hlavního města ostrova Lefkosie (Nikosie).

O něco dále na východ, v místech, kde začíná poloostrov Karpaz, byl vystavěn hrad Kantara. První písemnou zmínku o těchto hradech získáváme r. 1191, kdy na cestě do Svaté země, ostrov dobyl a získal Richard Lví srdce. Ten se na ostrově oženil s Berengarií Navarskou a v následujícím roce ostrov prodal za sto tisíc denárů Templářům. Ti jej pak za nezměněnou cenu ještě v témže roce prodali Guy de Lusignan, titulárnímu králi jeruzalémskému. Proti nastolení Lusignanské vlády na ostrově apeloval byzantský císař na papeže, nicméně marně a než sám mohl proti Lusignanům zasáhnout, čtvrtá křížová výprava se poněkud zvrtla a místo Kypru byla r. 1204 dobyta křižáky Konstantinopol Právě za vlády této dynastie došlo k přejmenování některých, třeba i hlavního města, do čehož následně vnesla ještě zmatek jména turecká, doufám, že si čtenář na základě mapky v těchto jménech udělá pořádek).

Dynastie Lusignanů přinesla na ostrov vrcholnou gotiku, přičemž některé skvosty můžeme vidět dodnes – např. Katedrálu svatého Mikuláše (nyní mešita Lala Mustafa Paši) ve Famagustě. Z panovníků tohoto rodu je i onen „král cyperský Petr“, kterého ve filmu Noc na Karlštejně nezapomenutelně ztvárnil Waldemar Matuška. Petr I. Lusignan skutečně v Čechách pobýval a vyjednával s Karlem IV. o vyhlášení nové křížové výpravy. Bohužel, mnoho podpory nenalezl. Ostrov byl navíc ve velmi složité situaci po celou dobu své existence – vedle muslimů a Byzance byl středem zájmu i u Benátčanů a jejich věčných rivalů, Janovanů. Těm se dokonce načas podařilo část ostrova obsadit poté, co bylo při roztržce mezi Janovany a Benátčany při korunovaci krále Petra II ve Famagustě r. 1372, několik Janovanů zabito. V následujícím období tak byl ostrov napaden Janovským vojskem a pobořena byla např. Kyrenia. Nicméně Kypr přežil i pád Konstatinopole r. 1453, dokonce se staly Lusignanové i králi Arménie, avšak i jim v té době již zvoní hrana. Poslední členka dynastie, královna Kateřina Coronaro předala ostrov Benátkám. To už je ale trochu jiná historie…

Hrady, o kterých bude níže řeč nejsou jedinými hrady na Kypru. V jižní části nalezneme hrad v Pafosu a hrad Kolossi, oba přitom patřily původně Templářům, posléze Johanitům. Někde na půl cesty mezi Nikosií a Famagustou je značena zřícenina Sigouris (není ale z mapy patrné, jestli jde skutečně o hrad). Navíc nevím, jestli neleží v nárazníkovém pásmu mezi řeckou a tureckou částí ostrova.

Hrad St. Hilarion
Svatý Hilarion nalezl v jeskyni na této hoře útočiště po svém útěku ze Svaté země a žil zde až do své smrti. Na jeho připomínku zde Byzantinci nejprve založili kostel, posléze však i strážní hrad, jež získal po světci jméno. Po cestě vedoucí průsmykem pod St. Hilarionem je to z přístavu Kyrenia do Nikosie něco málo přes dvacet kilometrů. V pozdější době se hrad stal letním sídlem, kde odpočívali králové Kyperští z rodu Lusignanů. Dík nadmořské výšce okolo sedmi set metrů zde bylo i v parném létu (jaká skutečně na Kypru jsou), vcelku příjemně. Navíc se nikterak nevzdálili hlavnímu městu svého království. Své kouzlo měl i výhled – za krásného počasí je možno vidět i zasněžené vrcholky pohoří Taurus v Anatolii. S koncem éry Lusignanů však končí i období jeho slávy a od počátku 16. stol je hrad pustý. Na jeho slavnou minulost dnes navazuje turecká armáda, která v jeho blízkosti zřídila jednak střelnici, jednak kasárna elitních jednotek Komando. Památce jejich činnost nikterak neškodí – jen turistům nedoporučuji filmovat cestou…



Hrad samotný má poměrně složitý půdorys a navíc je tvořen třemi samostatnými částmi, na sobě do jisté míry nezávislých a samostatně bránitelných. Dolní hrad tvoří rozlehlé předhradí, kde byly převážně hospodářské budovy a stáje. Jeho opevnění je nejméně ovlivněno terénem a je zesíleno – již od byzantských dob – řadou půlkruhovitých bašt. Do středního hradu se vstupovalo branou s padacím mostem. V této části na úzkém skalnatém jazyku stál i původní byzantský kostel. Další ze zajímavých staveb je královský palác, původně čtyřpatrový a belveder. Zajímavá je také trojprostorová klenutá ubikace posádky. Ze středního hradu pak stoupala cesta ještě výše k hradu hornímu. tato cesta, stejně jako brána středního hradu, byla z výšky střežena věží prince Jana. Stavby horního hradu byly sevřeny v dolíku mezi dvěma skalami, po kterých obíhala hradba, rovněž zesílená půlkruhovými baštami. tyto dva masivy v nadmořské výšce 730m se původně nazývali Didymos (řecky dvojčata – ale žádné letadlo nebylo na obzoru). Budovy ve východní části nádvoří byly spíše technickým zázemím hradu (kuchyně, vrátnice…), palác samotný zaujímal celou západní stranu prolákliny. V jeho prvním patře se zachovala dvě krásná raně gotická okna, ze kterých je krásný výhled na vesničku Karmi.



Hrad Buffavento
Také hrad Buffavento leží nedaleko od Kyrenie, ale bohužel, na něj jsem se nedostal, takže jeho popis je poněkud stručnější a zprostředkovaný. Od jeho návštěvy, nás (resp. mé přátele) odradil rozhovor s kameramanem severokyperské televize, který natáčel pořad o kyperských památkách. Hrad totiž leží nad vesnicí Catalkoy v nadmořské výšce 3,131 ft. ( 954 m). Jen tak pro zajímavost, nejvyšší vrchol pohoří Kyrenia ční do výše 3,357 ft. (Kyparisovuno – 1024 m). Ostatně i název hradu sám připomíná, na jakém výdrholci byl postaven. Jméno hradu totiž v překladu znamená „vzdorující větrům.“ Jeho historie se nijak neliší od zbývajících dvou hradů – St. Hilarionu a Kantary. Vedle původního strážního úkolu přibyl během doby jeho slávy ještě jeden – hrad sloužil jako vězení pro ty jež se protivili králi.

Z nepřístupného hradu se asi těžko utíkalo. Patrně i právě tento těžký přístup vede Benátčany k tomu, že hrad opouští jako první, již na konci 15. stol.

Kdo se na Severní Kypr dostane a rozhodne se hrad navštívit, tak ho čeká cca dvacet kilometrů dobré cesty z Kyrenie, pak šest kilometrů po polní (spíš horské) cestě a následně ještě asi třicet až padesát minut dlouhý pěší výstup. Dobrá rada – vezměte si s sebou hodně pití.

Hrad Kantara
Poslední strážní hrad vybudovaný byzantinci leží asi třicet kilometrů severně od Famagusty. Název ale nese patrně arabského původu - v arabštině znamená „Kantara“ „most“ nebo „oblouk“. Při pohledu z jeho vrcholu pochopíme, že název je více než přiléhavý; jakoby spojoval obě nížiny (pobřežní na severu a centrální na jihu), rozdělené pohořím Kyrenia. Úchvatnost pohledu ještě umocňuje fakt, že je z něj (jako z jediného z hradů) na obě strany vidět moře. Jak bylo výše řečeno, hrad založený Byzantinci se v písemných pramenech objevuje v r. 1191, kdy ostrov získal Richard Lví srdce. Na hradě tehdy nalezl útulek Isaac Comnenos, rebelující byzantský princ z Trapezunu, který se vyhlásil kolem r. 1185 za krále Kypru a vládl zde sedm let jako despota. Po tu dobu se ubránil útokům byzantských panovníků, králi Richardovi však neodolal. I v budoucnosti hrad často sloužil jako útočiště poražených baronů či králů. Tak zde sídlil r. 1373 např. Antioch, bratr krále Petra I., dokud nepřesídlil na St. Hilarion. Za jeho bratra, krále Jamese I. (1382–1398), byl hrad přestavěn a zesíleno jeho opevnění. Po r. 1525 však již hrad nebyl užíván a postupně pustl.



Hrad má půdorys přibližně oválného čočkovitého tvaru. Na východní straně se do něj vstupovalo barbakánem, jehož bránu chránily dvě čtvercové bašty. Celý prostor barbakánu pak chránily ještě tři podkovovité bašty, dvě na severní straně stupňovitě nad sebou a jedna na jižní straně. Nad nimi se pak tyčila mohutná zeď s hlavní bránou. na jižním i severním konci byla tato hradba zesílena věžemi se zaklenutými místnostmi. V jihovýchodní věži bylo navíc umístěno vězení. Plocha nádvoří je vyplněna skalními bloky, na kterých jsou různé zbytky staveb. na nejvyšším z nich jsou pozůstatky strážní věže, která v noci sloužila na signalizaci do Famagusty, Nikosie a na hrad Buffavento. Do jižní hradby je kousek od věže střežící bránu začleněna budova s třemi zaklenutými místnostmi a chodbičkou s pozůstatky záchodu. To jsou pozůstatky paláce. Místnosti byly, podobně jako všude na hradě, osvětleny jednak střílnami, jednak čtvercovými otvory ve stropě. Další věští zbytky staveb pak nalezneme na samotném konci hradu, v jeho jihozápadní části. Budova s pěti místnostmi měla tvar velkého řeckého písmena G. Dvě severní místnosti byly patrně ty nejdůležitější na hradě - Šlo o cisterny, jediný zdroj vody v této vysušené krajině. Dlužno říci, že v obou je jistá zásoba vody dodnes. Dokonce je tak čistá, že je vidět až na dno, ale pít bych jí nezkoušel. Z ostatních místností je nejzajímavější ta jižní. Její jižní stěna je totiž vybavena jakýmsi otvorem se skluzavkou. Ačkoliv pro tuto teorii nemám žádný důkaz, podle mne šlo nejspíše o sklady a tento „vstup“ byl otvor pro výtah, kterým se větší náklady vytahovaly do hradu. Charakter přístupové cesty totiž neumožňoval, aby se vozy s nákladem dostaly k bráně hradu.



Pevnosti na Kypru
Jak jste si jistě povšimli, všechny jmenované hrady zanikají na přelomu 15. a 16. stol.. Roku 1489 se končí éra Lusignanů a ostrov přechází pod Benátky. V čele jejich správy stáli tři muži, jmenovaní z řad benátské nobility. Prvním byl guvernér, druzí dva, jeho pomocníci, se nazývali consiglieri. Guvernér byl jmenován na dva roky. Sídelním městem byla nadále Nikósie. Byly to právě Benátčané, kteří se rozhodli pro změnu strategie obrany ostrova. Velký vliv na to měl i rozvoj dělostřelby, který nastal v 15. stol. Opevnění, jehož základním znakem byla výška hradeb popř. věží, se tak stalo zbytečné. Právě proto byly velmi záhy opuštěny všechny tři strážní hrady v Kyrenijském pohoří. Částečně došlo i k jejich destrukci, aby nemohli sloužit jako opěrné body v případě, že by došlo ke vzpouře proti benátské správě. Benátčané se spolehli na opevněné přístavy a velká města. Bylo by mylné se domnívat, že by až do té doby např. Famagusta neměla hradby, nicméně Benátská republika přistoupila k radikální rekonstrukci existujících fortifikací. První vlna opevňování přišla záhy po získání ostrova. V r. 1522 padl Rhodos, bráněný Johanity a velmi záhy na to Otomanská říše pohltila i Egypt. Byla jen otázka času, kdy dojde řada i na Kypr. Další vlna opevňování je tedy spojena s proslaveným pevnostním architektem Giovani Girolamem Sammichelem, který byl na Kypr vyslán okolo r. 1550. Asi deset let poté působí na Kypru Gulio Savorgnano, další benátský architekt. Záhy ovšem expanze Turků na Balkáně začala ohrožovat i samotné Benátky, takže byl povolán zpět.

Dobytí Kypru
Benátky navíc opevňováním Kypru pobouřili Sulejmana Velkolepého. Kypr totiž již od krále Januse platil tribut Egyptu (Egypt dobyl ostrov r. 1426, pod hrozbou útoku ze strany Johanitů a Benátek však zajatého krále propustil a stáhl se zpět). Poté, co byl Egypt dobyt Otomany, přešlo na ně i právo vybírání tohoto tributu. Sulejman tedy Kypr považoval za součást svého státu a s faktem, že jeho „vazalové“ se proti němu opevňují, se nehodlal smířit. Konečně po nástupu jeho syna Selima II. r. 1566, se Kypr stal středem zájmů Turků ještě více. Nešlo pouze o příjmy, které z něj mohli pokladně plynout. Šlo především zajistit nadvládu ve východním středomoří a tím zajistit i poutní cestu do Mekky. Poté, co Benátský vyslanec u Vysoké Porty informoval Benátky, že síly sbírané po celé Malé Asii jsou namířeny proti Kypru, vyslal senát na ostrov zkušeného válečníka, Girolama Martinenga, s asi třemi tisíci mužů. flotilu se ale poslat zdráhal, neboť doufal, že bude posílena i jinými evropskými státy. Benátky proto apelovaly na papeže, který skutečně vyhlásil protitureckou ligu. Bohužel, jediný stát, který poslal loďstvo, bylo Španělsko. Turci zatím urychlili přípravy a vyslali do Benátek posla, který požadoval vydání Kypru. Benátky odmítli, příměří padlo a byla vyhlášena válka.

Dne 1. června 1570 se turecká flotila objevila u pobřeží Kypru na západě a následně se zakotvila u Larnaky. Zde vydal její velitel Lala Mustafa Paša rozkaz k vylodění. Cyprioti neměli příliš důvodu k lásce k Benátčanům a tak nabídli Turkům, že se proti nim nepostaví. zároveň jim sdělili, že obrana ostrova stojí na pevnostech Nikosia, Famagusta a Kyrenia. Lala Mustafa Paša čekal, dokud síly jeho vojska nestouply na cca 50 tisíc mužů pěchoty a 2 a půl tisíce mužů jízdy. Navíc disponoval třiceti velkými a padesáti menšími děly. Proti nim stály asi tři tisíce mužů původní posádky Kypru a místní milice a dva tisíce mužů, jež byly vyslány s Martinengem, který ale na cestě zemřel. Jízda na tom byla ještě hůře. Ti, kteří byly zodpovědni za jejich vybavení koňmi, koně nahradili místními mulami. Navíc Benátčanům chyběla vůdčí osobnost – úřad vojenského velitele ostrova byl po smrti Lorenza Bemba prázdný a jeho nástupce ještě nedorazil. Dandolo byl příliš váhavý. Astore Baglione, generál milice se tedy postavil do čela obrany. Jeho návrh na zastavení Turků na pobřeží byl zamítnut. On tedy opustil Nikosii a i s milicí se uchýlil do Famagusty. Lala mustafa Paša zatím rozmýšlel, zda má udeřit nejprve na Famagustu, nebo na Nikosii. Nakonec jeho vojska vyrazila k Nikosii, chtěl obsadit hlavní město ostrova dřív, než by dorazily případné posily z Evropy.

Město padlo po dlouhém obléhání počátkem září a jeho volba se ukázala správnou – bez boje kapitulovala i Kyrenia. Navíc spojené benátsko-španělské vojsko, které se shromáždilo poblíž Rhodu, se rozpadlo. Španělský velitel Doria odmítal plout na pomoc Famagustě s odůvodněním, že cílem výpravy byla pomoc Nikosii. Tak španělská flotila opět odplula a benátská, která sama o sobě byla moc slabá, se stáhla na Krétu. Přes zimu, když Mustafova flotila odplula do Cařihradu, proniklo do Famagusty dvanáct lodí, které přivezly zásoby a posily. Město se hrdinně bránilo od dubna do srpna 1571, ale nakonec posádka kapitulovala. Jen o pár měsíců po té, zastavila flotila papežské ligy pod vedením dona Juana d´Austria tureckou expanzi ve Středomoří v námořní bitvě u Lepanta. Kypr však již zůstal pevně v tureckých rukách.

Nikosia (Lefkosia, Lefkoşa)
V šedesátých letech 16. stol. přichází na ostrov další ze slavných benátských pevnostních architektů – Gulio Savorgnano. Jeho úkolem je přebudovat středověké hradby Nikósie. Jelikož stávající opevnění z dob krále Petra II. se ukázalo pro dělostřelectvo nevyhovující, zahájil s pomocí proveditora (vojenský správce) Francesca Barbara práce na rozsáhlém systému valového opevnění doplněného příkopy. Celkem jej tvořilo jedenáct bastionů. tam, kde se původní opevnění octlo před novými hradbami, bylo srovnáno se zemí, aby neposkytovalo útočníkům úkryt. Ale ani Savorango své dílo nedokončil , bal povolán do Benátek. Místo něj tak učinil nový vojenský správce, ne příliš schopný Nicolas Dandolo.



Velmi záhy se měla projevit kvalita tohoto opevňovacího systému. V červenci 1570 se na jihovýchodě od města rozložilo turecké vojsko. Podle osvědčeného obléhacího postupu té doby, bylo dělostřelectvo rozmístěno na linii cca 300 kroků od opevnění na úseku od Pafosské brány po bránu Famagustskou. Palba tak směřovala na čtyři jižní bastiony - Podecattero, Constanza, Davila a Tripoli. Pod ochranou dělostřelby se zatím Turci dostali do středověkého příkopu, který nebyl zcela zničen a odtud vedli sapy směrem k opevnění. Ostřelování ale nemělo na valové opevnění valného účinku. Proto na vnější straně příkopů vybudovali Turci zákopy, ze kterých pak ostřelovaly puškami obránce. Zatím se příkopem dostávaly ke špicím bašt ženisté, aby podkopali zdivo. obránci o tom věděli, ale neustálé pěší útoku je zaměstnávaly a ani neměli dost sil na výpad. Protiútok, který nakonec jednoho poledne, když turci odpočívali ve stínu, podnikli byl po počátečním úspěchu vržen zpět. Vojáci , kteří okamžitě začali hledat kořist neustáli turecký protiútok. Situace byla zlá, obránci museli vybudovat provizorní opevnění napříč ohroženými bastiony a poslat žádost o pomoc do Famagusty. Nabídku na čestný odchod, kterou jim dal Lala Mustafa Paša ale odmítli – došla zpráva, že jim na pomoc vyrazila benátská fotila.

Obléhání už trvalo šest týdnů, končilo léto a i po patnácti dnech vytrvalých útoků opevnění odolávalo. Lala Mustafa Paša, který měl správy o tom, že benátská flotila pravděpodobně nevyrazí, dokud nebude posílena svými spojenci, povolal k Nikosii i posádky svých lodí a zbytek vojáků, které nechal v Larnace. Dále vyhlásil odměnu pro toho, kdo první překročí hradby města, čímž pozvedl upadající morálku janičářů. Před svítáním 9. září 1570 se podařilo Turkům slézt hradby bastionu Constanza a překvapit jeho spící obránce. ti byli zatlačeni do města. Stejně tak byl dopit i bastion Tripolis a ukořistěna tři děla. Ta se vzápětí obrátila proti bývalým majitelům. Ulici po ulici dobývali Turci město. Poslední obránci kapitulovali, výměnou za své životy, na nádvoří paláce.

Famagusta (Gazi Mağusa)
Famagusta leží na východním pobřeží ostrova přibližně ve středu stejnojmenného zálivu. O výhodnosti tohoto místa svědčí i to, že asi sedm kilometrů severně od města se nachází trosky města Salamis, největšího římského přístavu v této oblasti. Famagusta dokonale navázala na tuto tradici a i ona se stala bohatým a mocným přístavem. Zejména díky privilegiu od papeže, které jí umožňovalo obchodovat s orientem. Svého času ta byl přístav dokonce mocnější než Benátská republika a důkazem jeho bohatství byly kostely, kterých bylo ve městě 365 – na každý den v roce jeden. Významu města ještě přidávalo, že zde, v katedrále sv. Mikuláše (nyní mešita Lala Mustafa Paši), byli Lusignanové korunování na Jeruzalémské krále (byť pouze titulární).



Dodnes je centrum města sevřeno prstencem hradeb, na jejichž současné podobě se podepsali především dva první guvernéři – Nicolo Foscariny a Nicolo Priuli. Ještě dříve, než vůbec opevnění města vzniklo, stál zde již od počátku panování Lusignanů přístavní hrad. Hradby kolem města dal postavit až král Jindřich II. po pádu Akkonu. Benátčané doplnili městské opevnění příkopem, tesaným ve skále. Na jižní a západní straně pak nahradili původní středověké hradby novým zemitým opevněním, které obezdili hradbou. V pravidelných intervalech vystupovaly z této zdi půlkruhovité bašty. na jihozápadní straně byl vybudován mohutný Ravelin, který sloužil na ochranu vstupní brány. V jeho zdech se nacházela i kaple. Na jihovýchodní straně, tedy u přístavu, byl zřízen arzenál. Bašta, ve které byl, se nyní jmenuje Dyamboulat. Jméno jí dal turecký velitel, jehož hrdinstvím byla věž dobyta. G. G. Sammichele pokračoval v přestavbě opevnění na východní a severní straně, tedy především na straně obrácené k přístavu. V severozápadním rohu však stojí vrchol jeho pevnostního stavitelství – bastion Martinengo. Jeho zdi byly tak silné, že se Turci, když obléhali město, nikdy nepokusili na něj zaútočit. Název nese po benátském veliteli hraběti Herkulovi Martinengo. Opevnění Famagusty bylo jeho vrcholným a také posledním dílem. Sammichele zemřel ještě před dokončením prací 1559.



Na přestavbě hradu se podepsal Nicolo Foscariny, a to doslova. Jeho jméno je zmíněno na reliéfu, který znázorňuje benátský symbol, lva sv. Marka, a který dodnes zdobí vstupní bránu pevnosti. V bráně si můžeme všimnout, jak při přestavbách Benátčané postupovali. Původní jádro hradu, které mělo tvar obdélníku se čtvercovými věžemi v nárožích doslova obestavěli novým opevněním, které se vyznačovalo jednak silnější hradbou, jednak okrouhlými baštami v nárožích. Původní hrad tak zůstal prakticky nepoškozen. Dnes se hradu ve Famagustě přezdívá Othellova věž. Tento název pochází však až z konce 19. stol. , kdy byl ostrov dán k dispozici Velké Británii, aby zde zřídila svou vojenskou základnu, ze které by mohla podporovat Turecko, které se cítilo po Krymské válce ohroženo Ruskem. Willian Shakespeare totiž děj svého dramatu umístil do „přístavu na ostrově Kypr“ a hlavním hrdinou, jak známo učinil mouřenína. Shakespeare nikdy Kypr nenavštívil, možná ale slyšel o tom, že zde r. 1506, byl místodržícím jistý Christopheo Moro – tedy „Mouřenín“.

Poprvé se turecké vojsko u Famagusty objevilo v říjnu 1570, tehdy ovšem Lala Mustafa Paša zjistil, že opevnění je příliš silné a rozhodl se proto počkat s útokem až na příští rok. Přes zimu se Benátkám podařilo posádku posílit asi na čtyři tisíce vojáků, tři tisíce občanů a pěšáků, osm set mužů milice a dvě stě Albánců. Posílen o jednotky ze Sýrie oblehl Lala Mustafa Paša v dubnu 1571 Famagustu. Hlavní nápor byl veden na opevnění na jihu, zejména Arsenal a Ravelin. Koncem května se již Turkům podařilo dostat přes příkop k hradbám a začali je podminovávat. Některé z těchto podkopů se podařilo obráncům odhalit, přičemž sudy se střelným prachem byly velmi vítány, jelikož už obráncům začala docházet munice. Konečně 21. června se Turkům podařilo odpálit miny pod Arsenalem a vyrazili vpřed. Pět hodin trval boj muže proti muži a pod osobním Baglionyho vedením se podařilo útočníky zatlačit zpět. Obdobně dopadl i druhý útok, který následoval po odpálení min pod Ravelinem, 29. června. Počátkem července se podařilo dobýt Ravelin, ale jeho posádka po útoku z konce června sama bastion podminovala a tak, ve chvíli, když již byl Ravelin plně v tureckých rukách, vyhodila jeho hradby do vzduchu. Celý červenec pak Turci podminovávali hradby města. Obráncům se i nadále dařilo odrážet útoky na poškozené hradby. Nakonec nedostatek munice a potravin donutil velitele města Bragadina, aby 1. srpna zahájil vyjednávání o kapitulaci. Posádce byl povolen volný odchod se zbraněmi. Pro dopravu na Krétu dokonce připravili Turci v přístavu 4. srpna 1571 čtyřicet lodí. Velitel města ještě Lala Mustafu Pašu žádal, aby jeho muži zanechali násilí vůči obyvatelstvu, které ve městě zůstalo. Turecký velitel během osobního jednání zase Bragardina obvinil, že jeho muži pozabíjeli turecké válečné zajatce. Bragardinova odpověď na toto obvinění jej natolik rozezlila, že jej dal uvěznit a po čtrnácti dnech mučit a popravit. Po několika letech byly pak generálovi ostatky vykoupeny jeho bratrem a odvezeny do Benátek.


Kyrenia (Girne)
Kyrenia je bránou na severní Kypr a to doslova. Právě sem totiž připlouvají trajekty z Turecka. Ačkoliv na podobě Kyrenijské pevnosti se velmi významně podepsali především benátští architekti, hrad zde stál, byť mnohem menší, již za Byzantinců. Mimo jiné je jeho pozůstatkem opět kostel. Ten stál sice původně mimo samotný hrad, avšak při pozdějším rozšiřování byl benátským opevněním doslova pohlcen, takže z něj vykukuje jen věžička. Poprvé byl hrad rozšířen za Lusinganů, Jeanem d´Ibelin na poč. 13. stol.. Zvětšeno bylo nádvoří, došlo k přemístění brány a rozšíření opevnění. hrad byl ovšem těžce poškozen při útoku janovského vojska v r. 1373. Benátčané, kteří ostrov získali v r. 1489 zesílili zdi a doplnili opevnění o dělostřelecké bašty.



V Kyrenii byla však ponechána jen velmi slabá posádka, většina benátských vojsk se stáhla do Famagusty a Nikósie. Možná i proto se velitel pevnosti po pádu Nikósie rozhodl, že vydá hrad i město bez boje. Díky tomu zůstala Kyrenia, jako jediná z benátských pevností, do dnešních dnů takřka nepoškozená.

Sloužila jako vězení, kasárna a později jako škola pro kadety policie. V současné době se zde nachází muzeum s několika expozicemi. V benátském bastionu je „rekonstruován“ život vojáků v 16. stol. Jedno dělo a několik figurín okolo něho. Ve věži Jeana d´Ibelin se zas nachází expozice slavných válečníků. nejzajímavější je ale muzeum lodního vraku. Je zde vystaven zbytek nákladní lodi z období cca 300 př. n. l., která se potopila nedaleko Kyrenie. Vedle vraku je zde pochopitelně vystavena i část nákladu a fotodokumentace z objevování lodi.

Na Kantaru , St. Hilarion, Othellovu věž a hrad v Kyrenii se platí vstupné, pro studenty je zde při předložení karty ISIC (jiné studentské průkazky možná též, to jsme nezkoušeli) výrazná sleva. Prohlídka je samostatná, každý návštěvník dostane plánek včetně popisu a historie památky. Text je v turečtině a angličtině.

Pavel Salák jr.


 

design ©2009 Vítězslav Jančák, grafik a fotograf | Napište nám