Turnajové dřevce | Historie a vývoj, Šerm a šermování

Turnajové dřevce

Turnajové dřevce

Největšími slavnostmi klasického středověku 11.–14. století byly rytířské turnaje. Vyvinuly se z vojenských cvičení rytířských vojsk a z počátku se konaly v uzavřené společnosti. Velmi brzy však do nich vstoupil vedle rytíře aktéra i divák. Postupně se staly střediskem turnajů města, kde se jich mohly jako diváci účastnit všechny vrstvy obyvatelstva.

Rytířské hry s tupými zbraněmi tvořily základ rytířských turnajů. Zpočátku šlo o vzájemné nájezdy sevřených rytířských skupin, ale v dalším vývoji se turnaje rozpadaly do soubojů dvojic. Stabilita jezdců byla zvýšena novou konstrukcí sedla s vysokými okraji a jezdci se již nestřetávali v přímé srážce, ale byli od sebe odděleni bezpečnou bariérou. Cílem souboje nemuselo být vyhození protivníka ze sedla, ale zlámání dřevce. Vítězil ten, který zlámal největší počet dřevců.



Roku 1466 vznikla v Anglii speciální turnajová pravidla - Ordinances for Justes of Peace Royal, jejichž autorem byl anglický šlechtic sir John Tiptoft. Precizoval zásady pro pozitivní oceňování jednotlivých úderů dřevci a kvalifikoval zásady odměňování vítězů cenami. Pro praxi bylo vytvořeno i jednoduché schéma, které umožňovalo heroldům přesně zaznamenávat zásahy každého rytíře v jednotlivých soubojích.

Pro konečné hodnocení výkonu rytířů v turnaji byl určující počet absolvovaných kol a součet docílených zásahů. Hodnota jednotlivých zásahů se však lišila. Zlámaní dřevce se hodnotilo více než prostý zásah a kromě toho se v obou případech výše oceňoval zásah hlavy než těla. Tyto rozdíly ovlivňovaly konečný bodový součet.

Další podrobné předpisy, stanovící pravidla a průběh turnajů napsal kolem roku 1460 francouzský vévoda René z Anjou. Jeho Kniha turnajů podrobně líčí slovem i obrazem vše, co musel znát pořadatel rytířských her. Pravidla vévody René z Anjou však neplatila všude a tak se v historických pramenech dočteme o mnohých odchylkách při pořádání turnajů.



Tyto změny byly patrny i při použití dřevců při turnajích. Jejich provedení byla velmi rozmanitá a to nejdůležitější u dřevce - hrot - byl často velmi rozdílný, od těch nejostřejších až po ty tupé. Každé dřevce mělo ochrannou manžetu, která chránila před zraněním ruky. Také jejich délka a tloušťka ratiště byla rozličná. Tyto rozdíly byly někdy značné a způsobili bojujícím mnohá vážná a smrtelná zranění.



Jeden z posledních velkých a skutečně "ostrých" turnajů ve Francii byl pořádán francouzským králem Jindřichem II. v Paříži, dne 30. Června 1559. Konal se na počest svatby francouzské princezny Alžběty se španělským králem Filipem II. Král Jindřich byl velkým příznivcem turnajů, mnohých se zúčastnil a byl častým vítězem. Na tomto turnaji se klál s kapitánem své skotské gardy Gabrie em de Lorges, hrabětem z Montgomery. Při srážce oba zlomili svá dřevce, při čemž jedna z třísek pronikla hledím armetu do králova oka a zasáhla mozek. Král za 10 dní zranění podlehl. Toto neštěstí a úraz, který utrpěl roku 1571 další z francouzských králů Karel IX. při klání s hrabětem de Guise vedlo k tomu, že byly ve Francii další "ostré turnaje" zakázány.

S vynálezem střelných zbraní přestalo být rytířské brnění ochrannou zbrojí a tím skončila i slavná doba turnajů a klání. Byly vynalezeny nové způsoby soutěžení, které byly méně nebezpečné a při nichž nebyly dřevce zapotřebí.


Hroty dřevců: A – hvězdicový hrot a ratiště s ochrannou manžetou turnajového dřevce, B až F – hroty středověkých turnajových dřevců


Při návštěvách museí, hradů a zámků můžeme dřevce ještě vidět jako doklad středověké rytířské slávy a feudální nadřazenosti.

Josef Kuneš

 

design ©2009 Vítězslav Jančák, grafik a fotograf | Napište nám