Jan Žižka z Trocnova | Medailonek, z ročníku 2004

Jan Žižka z Trocnova

JAN ŽIŽKA z Trocnova
kolem roku 1360–11. října 1424
(vyšlo ve čtvrtletníku Herold – šermířské listy 1/2003)

Jana Žižku z Trocnova známe jako nikdy neporaženého husitského vojevůdce, tvůrce husitské bojové taktiky a státníka revoluce. Narozen kolem roku 1360 v chudém jihočeském rodu, od mládí jednooký, byl nucen obstarávat si obživu ve vojenských službách jako námezdný žoldnéř a byl jistý čas dokonce jako šlechtický člen lapkovské družiny. Roku 1410 se zúčastnil v čele české vojenské posily po boku polského vojska vítězné bitvy u Grunwaldu proti Řádu německých rytířů.Před tím však byl královským listem zproštěn všech obvinění a dokonce byl v té době pasován na rytíře.



Poslední léta před vzplanutím revolučních bojů prožil jako králův “čeledín,” tedy člen ozbrojené stráže. Na historickou scénu vstoupil roku 1419, kdy za podzimních bojů v Praze se zasloužil o dobytí Vyšehradu. Po smíru, v němž Praha Vyšehrad ztratila, odešel s houfem svých věrných do Plzně, odkud byli nuceni v březnu roku 1420 odejít. Zamířili k novému revolučnímu středisku – k Táboru. Při cestě byli přepadeni přesilou panského vojska, jemuž se pod velením Žižkovým ubránil v památné bitvě u Sudoměře. Šťastně dospěli na Tábor, jehož prvního budování se Žižka účinně zúčastnil a stal se jedním ze čtyř vedoucích vojenských hejtmanů .Pod jeho velením zaznamenalo táborské vojsko rozhodné úspěchy a stalo se první vojenskou mocí v zemi.

Pod velením Jana Žižky zvítězilo husitské vojsko v mnohých bitvách nejen proti německým křižákům, ale i proti vnitřním nepřátelům z řad české šlechty. Žižka se roku 1421 postavil proti extrémnímu pikarství, jež ohrožovalo jednotu tábora, ale současně bojoval proti všem živlům v husitství , jež oslabovaly společnou frontu.

Hlavní Žižkovou zásluhou bylo, že pochopil význam stálých vojsk /”polních obcí”/. Předtím se ozbrojené družiny šlechty a měst jen občas spojovaly v “landfrýdy” /Lanfried = zemský mír/ k potírání veřejných škůdců. Polní obce musely být podřízeny tvrdé kázni, neměly ztratit svou bojovou hodnotu a stát se přítěží pro vlastní zemi.

Z tohoto zorného úhlu je třeba hodnotit historický význam důkladně propracovaného polního řádu roku 1423, jehož autorství se připisuje Žižkovi. Husitský vojevůdce v mnohém ohledu předbíhal svou dobu, ať už šlo o využití terénu, dosud nevídané nasazení palných zbraní v polních bitvách, nebo dosažení maximální součinnosti všech druhů vojsk. Přiznal nevýhody defenzivní taktiky, využívání vozové hradby, vyvažování rychlostí a tím i překvapivostí ústupu nebo postupu. Ničení živé síly protivníka v bitvě i při pronásledování přinášelo značný psychologický účinek. Poslední křížové výpravy nejednou opouštěly bojiště bez jakéhokoliv odporu.



V Žižkově vojenském řádu byla rovněž vyjádřena pravidla chování bojovníků v boji, za pochodu i odpočinku.

Ač ztratil Jan Žižka roku 1421 i druhé oko, zůstal v čele husitských vojsk a nadále se v rozhodné míře podílel na politických rozhodnutích. Jeho snahou byl společný boj proti zkažené církvi a králi Zikmundovi. Roku 1423 po neshodách v táborském bratrstvu přešel do východních Čech, kde s tamními orebity vytvořil nový bojový svaz . Tvrdě porazil síly panských odpůrců a roku 1424 stál vlastně před cílem svého snažení – před sjednocením hnutí proti společnému nepříteli. Nenadálá smrt 11. října 1424 překazila jeho státnické plány.

Jan Žižka jako vojevůdce je právem považován za největšího vojenského génia českých dějin.

Svým jménem symbolizoval životní program “sloužím myšlence”, který je konec konců i jeho životní zpovědí. To vše, víc než cokoliv jiného, znázorňuje pravdu nejen jeho poslání, ale i povahy, v níž vše je jednoduché, a v prostotě své nikoliv bez rysu velikosti….

O šermířském umění Jana Žižky toho mnoho nevíme, jisté však je,že než se stal vojevůdcem husitů , zúčastnil se mnohých bitev a šarvátek, v nichž byl nucen bojovat s mečem v ruce. A nepochybně úspěšně, jak dokazoval svým dobrým fyzickým stavem.



Ze zápisků středověkých kronikářů…

Legenda o tom, jak Jan Žižka z Trocnova přišel o druhé oko. Dle vyprávění středověkých kronikářů při obléhání hradu Rabí přišel Žižka o druhé oko. Tento výjev byl znázorněn na hradní bráně, a byl tam do té doby, než ji zbourali.

Když objížděl slavný vojevůdce Husitů Jan Žižka hrad a zkoumal jak jej dobýt, vyklonil se z okna věže purkrabí Přibík Kočovský a zavolal na Žižku.

“To jsi ty Žižko?
“A kdo jinej by to měl bejt” odpovídá voláním Žižka.
“Tak se podívej, jak se trefím” zvolal Přibík a vystřelil mu šípem ze samostřílu druhé oko.

Z jiného vyprávění však víme, že Žižka nepřišel o druhé oko šípem vystřeleným z kuše, ale třískou, která se odštěpila od stromu do něhož narazila střela.

Přibík Kočovský však nezavolal “tak se dívej” nýbrž zvolal “krejž holého” - tak to skutečně stálo na bráně. To jako měl volat aby si Žižka zakryl holý obličej – tak to stálo skutečně vytesáno na bráně. “Jinak že Přibík za nic neručí.”

To všechno jsou výmysly našich kronikářů. Žižka dobyl hrad Rábí dvakrát a to brzy za sebou. Poprvé zahubil všechny kněze, mnichy i novicky. Pak pochytal rodinu purkrabího a ten před smrtí prosil Žižku, aby ušetřil děti slovy “krejž holého”. Tedy spisovně “chraň holátka”. Žižka děti ušetřil, což byl na tehdejší poměry akt nevídaný a proto byl na paměť vytesán na bránu.

Pak se to všechno nějak zamotalo a při druhém obléhání vznikla chaotická vyprávění, která jsou v dnešních učebnicích vydávána za historickou skutečnost.

Skutečnost, že Žižka při obléhání hradu Rábí přišel o oko je nezvratná. A to vše ostatní?

Věřte, či nevěřte středověkým kronikářům.

Josef Kuneš

Další informace:
Informace na Wikipedii

 

design ©2009 Vítězslav Jančák, grafik a fotograf | Napište nám