Zbraně jako symboly | Zbraně a zbroj, z ročníku 2003

Zbraně jako symboly

Zbraně jako symboly

Jakožto nejmocnější nástroje a univerzální prostředky k získání jakýchkoliv hodnot (vyjma etických), byly zbraně od počátku předmětem obdivu, úcty a vážnosti. Proto se stávaly atributy, symboly, insigniemi, odznaky společenského statutu, prestiže, bohatství, významu a moci.

Aureola přelévající se z válečníka, hrdiny nebo héroa na jeho zbraň a nazpět z dokonalé a módní zbraně na jejího nositele byla a je využívána v průběhu celých dějin k oslavě vládců a na podporu jejich moci.

Atributem královské vlády byl po velkou část evropského starověku, středověku i novověku meč (a žezlo jako miniaturizovaná zbraň), atributem knížecí moci to bývalo někdy kopí.

Vedle nesčetných zobrazení o tom zvlášť výrazně svědčí zbraně jako symboly statutu v královských hrobech ještě například ve 12. století. Symbolem moci od válečné vřavy již vzdálených velitelů bývala maršálská hůl jakožto degenerovaná zbraň, zatímco do bitev občas zasahující vojevůdci a hejtmani veleli ještě prakticky použitelným, i když převážně jen rozkazujícím palcátem.

Údernými zbraněmi byly původně i mlaty nebo kladiva jako atributy božstev hromu a blesku (Thor, Perun).

Projev nejvyšší úcty ke zbraním, respektive k moci představují posvátné zbraně jako atributy bohů a bohyň. S svatou zbrojí chodili do boje Izraelité. Nebeská zbroj, posvátné štíty z nebe zaslané byly v Římě nošeny v náboženských průvodech od doby krále Numy Pompilia. Posvátnou se stala božstvům obětovaná apolia. Romulus prý uložil ukořistěnou královskou zbroj k posvátnému dubu na Kapitulním vrchu a na tomto místě vybudoval chrám.

Zprávu o uctívání zbraní, respektive zbožnění meče u kočovníků podávají antičtí autoři. Ammianus Marcellinus vypráví, že kočující sarmatští Alani na sklonku 4. století neměli chrámy ani svatyně, ale podle barbarského zvyku do země zabodnutý meč u nich požíval nábožné úcty jako ztělesnění boha války vládnoucího nad kraji, které obývali.



Symbolem se nestávala kterákoliv zbraň své doby, ale vždy jen zbraň specializovaná a ta, která svrchovanou účinností náležela k módní a špičkové výzbroji, tedy nikoliv ta, kterou si mohl kdokoliv vyrobit.

Naproti tomu symboliku meče, jakožto nejdůležitější specializovanou zbraň zvlášť názorně sledují písemnosti soudobých kronikářů. Meč se stal symbolem války (výroky typu "zničit zemi mečem", "o právu rozhodne meč") byly často znamením vyhlášení války, svoláváním vojska, odznakem společenského významu ("vy, kteří na znamení hodnosti nosíte meč"), naopak odložení meče symbolizovalo odchod do ústraní, rezignaci na vládu a podobně.

Zvláštní postavení meče ukazuje například rovněž skutečnost, že ve staré Skandinávii měl každý meč svoje jméno a zacházelo se s ním jako s živým.

Odznakem vlád a bohatství, společenské nadřazenosti vůbec, se zvláště často stávaly předměty surovinou, nebo zpracováním zvlášť vzácné obecně nedostupné, i když jakákoliv specializovaná zbraň je ve srovnání s výrobními zdroji své doby již sama o sobě nákladná.

Některé zbraně pak sloužily jako symbol nadřazenosti již pro své zjevně přepychové provedení. Elita společnosti, to jest královská a knížecí vrstva si pak od starší doby bronzové (až do novověku) libovala ve zbraních z drahých kovů, respektive zbraní jimi zdobených a umělecky zpracovaných.

Souvislost zdobených zbraní s elitou společnosti dokládají i písemné zprávy od samého počátku (např. v Íliadě válčí Agamenmón, Achilleus, Glaukus, Hektór, Paris a jiní předáci obou stran s krásně zdobenými a drahými kovy doplněnými zbraněmi a zbrojí.

Všeobecně lze soudit, že zbraně ztrácely postupně svou původní funkci a nabývaly významu symbolů tím více, čím výše postupovaly k vrcholům společenské pyramidy.



Lze uzavřít, že nálezový kontext zbraní, ikonografické prameny i písemné zprávy od starověku do současnosti shodně svědčí o tom, že některé zbraně získali symbolický význam, stávaly se odznakem statutu, moci, nadřazenosti, bohatství, atd. Třebaže však meč nebo kopí hrály v jistých momentech úlohu symbolů, nepřestávaly být nikdy zbraněmi, i když někdy jen potenciálními.

Josef Kuneš


 

design ©2009 Vítězslav Jančák, grafik a fotograf | Napište nám