Středověk a umění šermu | Obecné texty, z ročníku 2001

Středověk a umění šermu

Středověk a umění šermu

Každý, kdo se zajímá hlouběji o historii a vývoj šermu, se často setkává s údajem, že se mnohé události, v nichž šerm hrál významnou roli, staly ve středověku.

Tradiční označení “středověk“ je používaný historicky pro období od roku 476 n.l. do roku 1640. Počátek je charakterizován rozpadem římské říše a postupným utvářením raně feudální společnosti v nově vzniklých barbarských říších (francké, visigótské, ostrogótské aj.).Základním rysem konce středověku byl vzrůst politické a hospodářské moci buržoasie, která se postavila proti hegemonii feudálů. Mezi těmito historickými událostmi světového významu leží rozsáhlé období, kterému dáváme společné jméno „středověk“.

Při periodizaci dějin kladou západoevropští historikové zpravidla konec středověku do roku 1493 (dobytí Cařihradu Turky) nebo, jak se někdy uvádí, do roku 1492 (objevení Ameriky) nebo až do anglické buržoasní revoluce v roce 1640. Datum jeho počátku je předmětem neustálých sporů. Má to být Konstantinovo přijetí křesťanství? Stěhování národů? Anebo přerušení námořních styků mezi Východem a Západem po arabských výbojích? Podle některých historiků je středověk ve světovém měřítku dobou objevení, rozvoje a úpadku feudálního způsobu výroby a feudálního společenského vztahu. Ale i to je jen jeden z mnoha názorů na počátek a konec středověku.

Výraz „středověk“ se objevuje v XV.století u italských humanistů k označení doby mezi antikou a novými časy renesance (je to období barbarského úpadku). Poprvé ho, pokud je známo, použil roku 1469 Giovanni Andrea, papežský knihovník a vyhlášený humanista, který rozlišoval „staré autory středního věku“ (media tempestas) a moderní autory naší doby. Nicméně výraz „středověk“ se podle všeho běžně neužíval před koncem XVIII.století. V Německu se poprvé objevuje u filozofa, filologa a historika Christopha Kellera (Cellarius), který zavádí dělení lidských dějin na tři části: antika, středověk (media tempora) a nová doba.

Setkáváme se s ním u německého historika Georga Horna v jeho „Noemově arše“ (1666), pro něhož medium sevum sahá od velkého vpádu skytských kmenů v roce 300 do roku 1500. Toto rozlišení přijal ve Francii Du Cagne ve svém „Glossariu“ z roku 1678. V XVIII. století přešel výraz „středověk“ do běžného jazyka, jak o tom svědčí název De Graeceova díla vydaného v roce 1789 „Historické a chronologické obrazy z dějin starověku a středověku“.

Slovo „středověk“, které uvedli do módy a přivedli ke cti romantikové, ztratilo v průběhu XIX. století svůj pejorativní smysl. Raný středověk (zhruba od roku 400 až do roku 1100) býval často historiky nazýván „temným středověkem“, ne snad proto, že by se vyznačoval větším barbarstvím a hrubším násilím než předcházející (a následující) staletí, nýbrž proto, že naše znalosti o tomto období byly zatemněny nedostatkem spolehlivých pramenů. Moderní výzkumy tuto část dějin poněkud osvětlily a odmítavě znějící označení se přestalo užívat.

Přesto však většina toho, co víme o středověku (a především o povahách a činech „velikánů“, kteří jej tvořili), pochází od tehdejších kronikářů (dějepisců), kteří, podobně jako nyní někteří novináři, dávali přednostčasto dobré historce před doslovnou pravdou a zároveň se snažili zavděčit se svým mecenášům. A tak toto období oplývá legendami. Ty nejznámější, nejzajímavější nebo nejzábavnější se uvádí většinou slovy „říká se“, „prý“ a podobně. Neměli bychom však zapomínat, že každá legenda v sobě skrývá alespoň zrnko pravdy.

Středověk je často obecně nazýván jako doba, kdy rytíři na koních řinčeli brněním a bojovali v nepřetržitých válkách a bitvách, zbojníci se veselili po lesích, rolníci se dřeli, hladověli a umírali na mor a ženy neměly žádná práva. Tohle všechno je pravda, ale ne celá.

Jak se ukázalo v historii, králové, kteří svou moc zneužívali, byli často velmi rychle sesazeni. Mocní šlechtici měli ve zvyku držet se vzájemně v šachu. Ve válkách, jakkoli byly dlouhé, se často bojovalo pramálo (anglická válka dvou růží trvala 30 let a z toho bylo jen asi 13 týdnů skutečných bojů) a bitvy mezi nevelkými armádami neničily okolí a většinou ani obyvatelstvo. Obyčejní vojáci s luky a dřevcovými zbraněmi vyhráli stejně bitev jako pestrobarevná jízda. Rolníci občas povstali proti pánům (většinou bez valného úspěchu), ale kromě období hladomoru nebo moru nebyl jejich osud o nic horší než osud pracujícího lidu v XIX.století. Ženy byly sice diskriminovány, ale ve všech vrstvách společnosti existovaly i emancipované ženy, které dosáhly nesmírné moci: počínaje královnami, jako byly Theodora a Markéta z Anjou, až po venkovanky, jako Jana z Arku.

Veřejná i osobní hygiena ve středověku byla většinou na žalostné úrovni. Císař Fridrich II. (1194-1250) si možná vysloužil svou přezdívku „Stupor Mundi“ (Div světa) částečně proto, že se často koupal a templářští rytíři nebyli jediní, kdo považovali za náboženskou ctnost nekoupat se vůbec. Západní medicína se opírala především o léčivé byliny (které byly často překvapivě účinné) a o „zázračné“ teorie (ty nikoliv).

Uplynulá staletí lidské historie mají bohatou náplň. Vyznačují se vznikem a vývojem nových forem hospodářského a společenského života, mnohotvárností a rozhořčeným bojem lidových mas proti utlačovatelům, ostrými boji politickými a ideologickými v krvavých válkách a bitvách.

Tato staletí byla svědkem zániku nenáviděného a kdysi pyšného „Vládce světa“ – Říma, jenž padl pod údery otroků, kolonů a jejich „spojenců“ barbarů. Byla svědkem masového stěhování národů a kmenů, zrodu nových států, mezi nimi států slovanských, které změnily politickou tvářnost Evropy. Byla svědkem odvěkého dramatického boje slovanských národů proti agresi. Viděla růst moci feudálů a církve, zvláště katolické, jež se stala centrem evropské reakce. Viděla velkolepá povstání nevolníků proti feudálnímu a církevnímu útlaku, krvavé orgie feudálů, kteří potlačovali lidová hnutí a zuřivý fanatismus kněží, kteří ohněm hranic potlačovali sebemenší projev svobodného lidského myšlení.

Ta chmurná staletí materiální a duchovní nadvlády šlechty byla však i svědkem rozvoje svobodných měst – tohoto „nejskvělejšího květu středověku“, vzniku nových občanských tříd, zrodu buržoasní kultury, velkých zeměpisných objevů, které rozšířily duchovní obzor Evropanů, i krvavých hrdinství rytířů a konkvistatorů.

Středověk nám tedy neodkázal jen vzpomínky na feudální násilí a mnišský fanatismus. Tato epocha nám zanechala i básnická díla, do nichž vtělily národy svého génia, pozoruhodné památky lidské tvořivosti, velkolepou gotickou architekturu, uchvacující překrásná umělecká díla, básnická díla renesance a prvé úspěchy brobouzejícího se vědeckého myšlení.

Tato epocha nám dala celou plejádu velikých lidí, na něž je hrdo celé pokrokové lidstvo. Jejich vyjmenování by nesmírně překročilo rámec tohoto pojednání, ale bude jen ku prospěchu vzpomenout všech těch slavných vojevůdců středověku, kteří měli jedno společné: vždy stáli v čele svých vojsk a s taseným mečem je vedli do bojů dobyvatelských i obranných.

Všechny tyto úvahy o dění ve středověku mají pro nás veliký význam v tom smyslu, že se v nich začínají projevovat vztahy k šermířskému umění. Skutečností je, že toto období pro nás - šermíře – je dobou mnohých válek a bitev, v nichž se bojovalo převážně mečem – tedy se šermovalo. A s přibývajícími staletími se umění šermu vyvíjelo k dalším poznáním, jak úspěšně šermovat tak, abychom toto umění zvládli k vlastnímu prospěchu.
Všichni dobře víme, že ve vrcholném středověku se nejen s mečem bojovalo, ale se i o boji s mečem vyučovalo.

Již ve XII.století vznikaly ve městech i zvláštní „školy zbraní“. Nejstarší zmínky o jejich existenci pocházejí ze španělských, italských a anglických měst. Učiteli v nich byli odborníci nazývaní v anglických pramenech „mužové meče“ či latinsky gladiátores. Ti cestovali od města k městu a vždy po určitou dobu učili městskou mládež zacházet se zbraněmi, především s mečem. Existují zápisy o vzniku šermířských škol ve Španělsku již ve XIII.století – např. v Toledu, Valadolidu a Leónu, kde byly také vydány první traktáty o šermu. Jiné záznamy dokazují, že již o století dříve se združovali šermíři stavu občanského v cechy a řády za účelem zdokonalení se v šermířském umění.

Potřeba ovládat zbraň v boji se ve středověku změnila v umění jak zacházet se zbraněmi. Z počátku byl meč výsostnou zbraní rytířů. Používali ho v boji i v soubojích. Později z nutnosti osobní ochrany nosili meč i prostí občané, a tak se stalo šermířské umění potřebou pro všechny třídy obyvatelstva.

Městské správy měly zájem na výcviku obyvatelstva ve zbrani, který byl nezbytný pro městskou obranu. Jejich cílem bylo proto získat kontrolu nad těmito školami a zapojit je do organizační struktury měst. Výsledkem bylo vytváření speciálních šermířských cechů, které měly výlučná práva vést takové školy a byly pro to vybaveny řadou mimořádných práv a privilegií. Uchazeči z řad tovaryšů se museli kvalifikovat mezi mistry úspěšným absolvováním speciálních zkoušek. Součástí přijímacích ceremoniálů bylo napodobování rytířského pasování – symbolické údery mečem do boků nových mistrů. Od konce XVI.století existovaly takové organizace profesionálních šermířských mistrů ve většině evropských zemí. V Anglii to byla „Společnost svatého Michala“, v Německu „Bratrstvo svatého Marka“ a „Bratrstvo svatého Lukáše“. Praha byla sídlem „Svobodných šermířů od pera“.

Z okruhu šermířských cechů vznikala i odborná díla o šermu. Jejich autory byli především šermířští mistři a jejich obsah byl převážně určen pro šermířské souboje šlechticů, které se staly v té době evropskou módou. Při nich si šlechtičtí rivalové vyřizovali osobní účty, řešili vzájemné spory a urážky nejvyšší hodnoty – šlechtické cti.

V době vrcholného středověku byly v oblibě rytířské turnaje, které se konaly nejen na hradech, ale i v mnohých městech. Při nich bylo nutností ovládat nejen četné rytířské dovednosti, ale hlavně ovládat šerm mečem – když šlo často o souboje na život a na smrt.

Pro tyto turnaje bylo nutností bojovat se zvláště přizpůsobenými zbraněmi, které vyráběli městští výrobci zbraní. Toto řemeslo bylo prastaré. Například pro Prahu máme doloženou existenci mečířů a štítařů již od X.století. Tyto zbraně sloužily nejen k válečným účelům, ale i k soubojům a turnajům. Při výrobě těchto zbraní byly využívány zkušenosti bojovníků, kteří měli zkušenosti z válek a bitev. Ti se také stávali učiteli rytířů.

Specifické místo zaujímaly školy zbraní ve Španělsku. Jejich školy prosluly svou organizací, systémem zkoušek a vysokou úrovní učitelů. Jejich svérázný vývoj vyústil v XVI.století v dominantní postavení španělského šermu nazývaného „umění paléstry“. Zvláštností tohoto učení bylo sloučení obvyklých prvků šermu s matematickými a geometrickými propočty.

Ani v Anglii nezůstala výuka šermu bez výrazných úspěchů. Již koncem XIV.století král Jindřich VIII. Založil společnost nejlepších mistrů šermu, aby jej vyučovali a zdokonalovali. I ve Francii byla roku 1567 založena Karlem IX. „Académie d´armes“, která setrvala ve své činnosti mnoho let.

Italští šermířští mistři přispěli významnou měrou nejen k teoretickému a praktickému propracování šermu, ale vnesli do něho i nové pojetí. Pod vlivem klasické řecké gymnastiky ocěňovali význam šermu pro kulturu lidského těla, pro zdraví a radost z pohybu a jako formu cvičení a zábavy. Proto se šerm také stal formou fyzického cvičení na italských univerzitách. Jeho bezpečné ovládnutí bylo nezbytné pro nový druh šlechtice – dvořana, který nejen svou duševní, ale i tělesnou kultivací dodával lesku panovnickému dvoru. Tento nový reprezentační ideál se z Itálie šířil po celé Evropě, aby byl úspěšně provozován nejvíce ve Francii.

Koncem XV.století (pozdní středověk) bylo již vydáno mnoho knih o šermu a jeho výuce. Nejznámější pocházejí ze Španělska, Itálie, Francie a Německa. V dalších stoletích se k nim připojili i angličtí autoři se svým poněkud odlišným způsobem šermu a jeho výuky. Tato bohatá literární činnost vynesla všem těmto státům ve středověku i později název „šermířské země“.

Josef Kuneš





udělej si vlastní triko - e-shop

 

design ©2009 Vítězslav Jančák, grafik a fotograf | Napište nám