Turnaj neurozených | Historie a vývoj, Šerm a šermování

Turnaj neurozených

Turnaj neurozených

Koncem 13. století se v některých bohatých městech Německa snažili měšťané napodobit záviděníhodný život šlechty a jejich zábavy. Patriciát a cechovní měšťanstvo měly zájem o co nejvěrnější uspořádání rytířských her a zábav kolem nich, které spočívaly hlavně v šermířských soutěžích a jízdě na koních, tancích a hostinách. Byl to především šerm, který se rozšířil v cechovních kruzích, které z toho měly i užitek, jelikož jejich společenství vyráběla mnohé předměty jako zbraně, výzbroj a výstroj potřebné pro obránce měst, pravidelnou armádu, rytíře nevyjímaje.

Současně byly zakládány zvláštní školy šermířských mistrů, kteří vyučovali syny z bohatých rodin tomuto umění. Všechny okolnosti měly svůj podíl na rozhodnutí měšťanstva, aby napodobovali rytířské hry a soutěže.

Brzy však zjistili, že napodobování klasických rytířských turnajů je příliš náročné jak fyzicky, tak i finančně, a proto byly tyto spíše výjimkou než pravidlem. Spolupůsobila zde i skutečnost, že i obvyklé rytířské hry a turnaje prodělávaly v tomto období výraznou proměnu a uzavíraly se do vybrané šlechtické společnosti.

Postupem času se tyto rytířské slavnosti v některých zemích přizpůsobily mentalitě měšťanů. Rytířské turnaje a souboje byly nahrazeny divadelními představeními z bájí o králi Artušovi i jiných legendárních osobnostech starověku. Ta byla působivě zasazena do rámce slavností s typicky měšťanským způsobem zábavy.

S velkou slávou se tyto nové měšťanské slavnosti konaly každého sedmého roku v Braunschweigu. K účasti na nich byli pozváni jak zástupci šlechty, tak i měšťané z okolních měst. Jejich úspěch byl popudem k pořádání podobných her, turnajů i zábav v jiných městech, která je pořádala později již pravidelně a se stále stoupající úrovní a zájmem.



Jedním z těchto měst, jimž nebyly lhostejné úspěchy v napodobování rytířských her bylo město Magdeburk. Tam se měšťané rozhodli uspořádat rovněž rytířský turnaj co nejpodobnější tomu, na který shlíželi se závistí. Brzy však zjistili, že je to zpočátku podnik velmi náročný – neměli vycvičené koně ani vhodnou výzbroj a výstroj, tedy vše, co je zapotřebí k úspěšnému provádění tak náročné akce.

Po mnoha úvahách se rozhodli pro spíše sportovní druh turnaje, v němž měla soutěžit městská mládež vycvičená ve školách šermu pořádaných v rámci obrany města, jak bylo v těchto dobách obvyklé. Pro zpestření byly ještě připojeny soutěže v lukostřelbě a vrhu kopím.

A tak roku 1281 zaslali měšťané města Magdeburku pozvání do měst Goslaru, Braunschweigu i jiných s tím, aby se jejich zástupci dostavili na slavnost a změřili navzájem svou dovednost „po rytířském způsobu“.Pro vítěze byla i vyhlášena cena, která po skončení udivila a mile překvapila samotného vítěze – byla to půvabná žena, nevěstka, nazývaná jménem „dáma Feie“.

Na tuto výzvu se dostavila řada účastníků z pozvaných měst a také domácí bojovníci z pořádajícího prostředí v hojném počtu. Vše to bylo uspořádáno v neobvyklém prostředí, které později bylo patřičně oceněno.

Protože bojechtivých zájemců bylo mnoho, některé soutěžní disciplíny s obvyklými zbraněmi té doby byly uskutečňovány již před vstupem do města. Na stromech před branami byly rozvěšeny štíty místních bojovníků, kteří se chtěli zúčastnit soubojů. Přicházející přijímali vyvěšení štítů jako výzvu k soubojům tím, že se dotkli některého z nich, což pro majitele znamenalo, že jeho výzva byla přijata. Souboje se konaly takříkajíc „za pochodu“, ještě před hlavním turnajem, v němž bojovalo již jen nemnoho vybraných účastníků, kteří měli bojové zkušenosti z permanentních válek, které v té době byly časté a obvyklé.

Turnaj byl veden s pravou rytířskou okázalostí, ale vlastní souboje byly vedeny obvyklým způsobem, jakým se vyučovalo v šermířských školách, to jest pod řízením a rozhodováním mistrů šermu z nejbližšího okolí. Po několikadenních soubojích byl prohlášen za vítěze jeden kupec z Goslaru, který měl bojové zkušenosti z několika bitev, jichž se aktivně zúčastnil.

Cenou pro vítěze, „dámou Feie“, byl mile překvapen a s radostí ji přijal. Tato neobvyklá cena vzbudila údiv ve šlechtických kruzích, které to pokládaly za výstřednost přesahující i jejich velkolepé turnaje. Největšího ocenění se pořadatelům turnaje dostalo od panovníka, který si vymínil pozvání na další turnaj, bude-li znovu uspořádán. O tom však již historické záznamy nejsou známy.

Mezi městy, která uspořádala rytířský turnaj, bylo i belgické město Tournai, které v roce 1330 rozeslalo pozvánky až do Paříže, Valence, Brugg i jiných významných měst. Mělo to velmi slavnostní rámec v podobě procesí těch, kteří se přihlásili k soubojům. Ty se konaly na veřejném tržišti a vítěz obdržel cennou trofej – sošku zlatého supa.

Rytířské turnaje a hry se projevovaly při městských slavnostech i ve zkarikované podobě. Kupříkladu rytíř připravený k turnaji má zakryté hledí a bojuje s neviditelným nepřítelem jen podle pokynů místního šaška. Jiný má zase místo kovového štítu proutěný košík, další pak je veden tak, aby upadl přes napnutý provaz nebo je zaveden do příkopu s vodou.

V Londýně byly ve stejné době oblíbeny rytířské hry mládeže konané před branami města. Na těchto hrách se často podíleli mladí mužové z biskupského paláce a baroni spolu s měšťanskými syny. Podstatou hry byl boj dvou šiků jezdců na koních vyzbrojených kopími a štíty. Cílem soubojů bylo vyhodit protivníka ze sedla. Jak píše kronikář, všichni účastníci dychtili po vítězství a když pak vyrazili k útoku, „zachvívala se země pod údery kopyt jejich koní“.

Jak je zřejmé, vyvíjely se městské způsoby zábavy paralelně s postupujícím rozvojem měst i městské společnosti. Poměrná jednotnost rytířských her a turnajů daná univerzálním charakterem rytířstva se v městském prostředí rozpadá. Od 14. do 16.století výrazně narůstá rozmanitost městských her a současně se v nich projevují i výrazná místní specifika.

Josef Kuneš

 

design ©2009 Vítězslav Jančák, grafik a fotograf | Napište nám