Boží soud | Historie a vývoj, Zajímavosti, z ročníku 2002

Boží soud

Boží soud

Boží soudy neboli Ordalie doplňovaly starověké a později i středověké soudní řízení tam, kde nebylo možné objevit pravdu. Byly to praktiky, které vyzývaly božstvo, o němž se předpokládalo, že nestrpí vítězství zla, aby pomohlo pravdě.

Viník se musel obávat pravdy proto, že měl za soudce boha. Naopak ten, který měl na své straně právo, cítil z téhož důvodu v sobě nárůst síly. Podle zákonů té doby se ordaliím nemohl nikdo vyhnout, jestliže to protistrana požadovala. Těm, kteří nemohli souboj vyhlásit nebo přijmout, tj. ženám, starcům, kněžím či nepohyblivým osobám, bylo soudem dovoleno zvolit si svého zástupce, který by zbraní hájil jejich právo nebo je bránil před obžalobou protivníka.



Těmto zmocněncům se říkalo „advokáti zbraně“. Byli to vybraní bojovníci, jimž byla přiznávána velká privilegia, pokud zvítězili. Pokud prohráli, očekával je někdy krutý trest, např. uťatá ruka. To se provádělo proto, aby udatně a úspěšně hájili kauzu svého klienta. Jestliže prohráli v případě smrtelného deliktu, byli často i oběšeni, jestliže to byla žena, byla upálena. Veškerá hanebnost a bezpráví dopadlo na poraženého, ať již byl žalobcem či obžalovaným.

Často se s hlavními účastníky sporu podílely na soubojích i jejich družiny, většinou však šlo o souboje jednotlivců. Ty se odehrávaly na místě k tomu určenému, které bylo ohraničeno palisádami, zábradlím či provazy, aby nikdo nemohl do souboje zasáhnout nebo aby nikdo ze zápasících nemohl utéci. V označeném prostoru se zvedaly tribuny pro rozhodčí a diváky urozeného stavu. Za zábradlím mohli přihlížet i ostatní diváci. Na obou stranách bojového prostoru byla vyznačena místa pro oba soupeře.



V takovém souboji se bojovalo na život a na smrt. Bojovalo se všemi způsoby jako při válečném tažení. Některé souboje byly prováděny na koních, pokud šlo o urozené soupeře. Nebylo-li rozhodnuto touto cestou, mohlo střetnutí pokračovat na zemi, pěšky s použitím mečů, někdy i dýk a oštěpů. Konečnou fází byl prostý zápas. Když byl jeden ze soupeřů sražen k zemi, druhý mu strhl z hlavy helmu a vrazil mu dýku do hrdla. V některých případech stačilo přemoženému prohlášení o nevině vítěze, případně doznání vlastní viny.

Šlechtici a rytíři v těchto soubojích bojovali různými zbraněmi, nejčastěji mečem, někdy oštěpem, jindy zase dýkami a sekyrami. K ochraně mohli mít štít a zbroj.

Venkované a prostý lid pokud byli nuceni božím soudem k vzájemným soubojům v zájmu pravdy a boží vůle, bojovali ve stoje ozbrojeni holí a štítem. Jejich souboj skončil tehdy, když se jeden z nich dotkl hlavou země. Těchto soubojů se zúčastňovaly i ženy, které byly přesvědčeny, že za jejich pravdou stojí Bůh.



Forma božích soudů byla určena soudem podle předem sjednaných podmínek. Jejich forma a použití se řídily podle míst a doby i některých zvyklostí a závisely na společenském postavení protivníků.

Souboje zpravidla končily smrtí jednoho z protivníků, někdy však jen po objevení se „první krve“. Nad průběhem a regulérností bděl určitý počet svědků. Existovaly ale i souboje beze svědků zvané „recontre“. Tyto kruté zákony byly koncem středověku pomalu rušeny, ale současně nastupovaly jiné podléhající určitým pravidlům a zákonům.

V umění a literatuře jsou někdy uváděny soudní souboje a boží soudy jako námět pro historická díla. Je známo, že slavný spisovatel Henrik Insen použil námět z božího soudu ve své hře „Nápadníci trůnu“. Patří sem i známý souboj z Wágnerovy opery Lohengrin mezi hrabětem Telramondem a grálovým rytířem Lohengrinem na břehu řeky Šeldy.



Kolem první poloviny 15. století napsal vynikající německý učitel šermu Hans Talhoffer tři rukopisná díla, která jsou vesměs věnována šermu chladnými zbraněmi.

Jeho první kniha „Gothaer kodex“ byla vydána roku 1443 a je věnována téměř výhradně božím soudům. Toto vzácné dílo bylo jakousi učebnicí šermu chladnými zbraněmi. Účel díla byl praktický. V době, kdy soudní jednání nemohlo pro nedostatek důkazů rozhodnout, zbývalo jediné – přikázat oběma soupeřům zakončit spor osobním soubojem podle předem stanovených pravidel. A návod, jak si v tomto soudním jednání počínat, popisuje právě první Talhofferova kniha. Zachycuje celý průběh takového souboje od okamžiku vyzvání přes formality s ním spojené až ke konkrétní přípravě na souboj. Taková příprava často předpokládala výuku u některého šermířského mistra (v knize je jím zřejmě míněn Talhoffer sám). Jeho úspěšné vyučování je pak zakončeno soubojem. V něm bylo dosaženo vítězství. K souboji s bodným štítem, který byl zřejmě oblíbenou Talhofferovou zbraní, jsou v knize velmi názorné ilustrace.

Obdobný obsah má i druhá Talhofferova kniha „Ambrasser kodex“ z roku 1459 a i poslední z roku 1467, která má již dokonalejší vyobrazení a nejzajímavější obsah.

Druhá Talhofferova Kniha pojednává rovněž o soubojích, ale vedle propagace svého šermířského umění připojuje autor i výklad o tajuplných stránkách šermířské vědy. Úspěch souboje závisí často i na mnoha obtížně zjistitelných okolnostech, především však na správné volbě dne a hodiny souboje. Všechny tyto údaje je možno vypočítat podle „vysoké vědy“ Pythagorovy, Ptolemaiovy či Aristotelovy. Těžiště však spočívá v různých druzích soubojů s mečem, kterým je věnováno 110 obrazů.



Třetí Talhofferova kniha má podstatně jiný charakter. Je to shrnutí poznatků spisovatelů Otta a Lichtenauera, ne něž se přímo odvolává, jejich přímých zkušeností. Jejím základem je téměř 300 obrazů, které názorně zachycují různé druhy soubojů a současně každý souboj v jeho jednotlivých fázích. Jde o souboje s nejrůznějšími druhy zbraní: s dlouhými noži, se sekerami, s velkým bodným štítem a s kolbou, se štítem a mečem, s velkými štíty, s dýkami a noži, s kopím i mečem či s kopím a samostřílem. Dále pěší souboje s kopím a štítem v plné zbroji. Jsou zde vyobrazeny a popsány prosté zápasy, někdy i mezi mužem a ženou.

Dále jsou v obsahu uvedeny mnohé heslovité návody na způsob obrany i útoku v konkrétních fázích boje. Talhofferovy knihy patří k nejúplnějším popisům způsobu boje v gotickém období a pro tehdy uznávané soudní rozhodování a boží soudy měly nesmírný význam. Byly jakýmsi návodem, jak si počínat v soudních soubojích a božích soudech.

Pro boží soudy byly vypracovány různé směrnice, z nichž nejznámější je starý zákoník zvaný „Sachsenspiegel“ (Saské zrcadlo). Ten vymezoval všechny možnosti, které byly poskytnuty účastníkům soudních soubojů. Existovaly i směrnice švábského či franckého práva a byly v nich uvedeny různé možnosti pro uspořádání svých osobních věcí, možnost smíření se s Bohem i čas na výuku šermu s předem určenou zbraní.

V některých zemích se boží soudy udržely až do počátku 19.století. V mnohých zemích byly zakázány, ale někdy byly prováděny tajně různými sektami a tajnými spolky.

Soudní souboje a boží soudy z doby tzv. temného středověku nám přesvědčivě ukazují neschopnost církve, která je pro jejich zakořeněnost trpěla, ale neschvalovala. Byla dokladem vynucování spravedlnosti a zázraku na božstvu, což odporovalo základnímu pojetí křesťanství.

Josef Kuneš


Další informace na heslo
Boží soud na Wikipedia.



 

design ©2009 Vítězslav Jančák, grafik a fotograf | Napište nám