Zbraně franských bojovníků | Zbraně a zbroj, Historie a vývoj, nevydané a nové

Zbraně franských bojovníků

Zbraně franských bojovníků

Ozbrojená moc franského krále státu se skládala z královské družily a svobodných Franků. Základem byla pěchota, v jejichž zbroji a výzbroji spatřujeme určité dědictví starověku a také franské národní prvky, svým způsobem typické pro raný středověk vůbec. Některé druhy zbraní používané Franky a dalšími germánskými kmeny na počátku středověku, prošly již staletým, někdy i tisíciletým vývojem u starověkých národů.

Jejich konstrukce a způsob použití se celkem nelišily. Určité rozdíly mezi například římskou a franskou výzbrojí mohly být způsobeny samotným materiálem a rozdílnou úrovní zpracování kovů a řemeslnické výroby. Římská řemeslná výroba byla na vyšší úrovni než řemeslná výroba ve franské říši. Mezi takové zbraně lze zařadit kopí a meč, které patřily již ve starověku mezi nejužívanější zbraně.



Ve výzbroji franského bojovníka zaujímal nejdůležitější místo meč, zbraň, která byla všeobecně rozšířena ve starověku a později ve středověku doprovázela bojovníky na všech nejdůležitějších válčištích.

Snad nejslavnější zbraní franků byl meč. Franské meče byly po celé Evropě vysoce žádané pro svojí vyváženost a kvalitu zakalení. Jako významné středisko výroby mečů proslulo Porýní a zejména Kolín nad Rýnem. V literatuře je zmínka o tom, že se Anglie zásobovala "dobrými kolínskými meči".



To, že franské meče byly kvalitnější než meče severské, lze vyvozovat z vyprávění kronikáře "Gesta Caroli Magni" o franském císaři Ludvíku Němci, jenž přijímal, sedě na trůně, oslavné dary od "normanských králů", mezi jinými severské meče. Císař Ludvík zkoumal zkušenou rukou kvalitu meče a při zkoušce obstál jen jediný z nich. Autor zde zdůraznil podřadnou kvalitu severských mečů, proti mečům franským.

Arabský kronikář Ibn Fadlán dosvědčuje, že obchodníci kmene Rus, které viděl v Bulgaru, nosili meče se širokými, plochými, žlábkovanými čepelemi "podle franských vzorů".

Jiný arabský kronikář se zmiňuje o dovozu mečů do Orientu, a to jednak z Francie, jednak od kmene Rus. Arabové, kteří ve výrobě mečů nebyli nijak pozadu, by sotva projevovali tak velký zájem o čepele severských mečů.


Franský stát na konci V. a v první polovině IX. století.


Nález na ostrově Ölandu v Baltském moři, který spadá do viktoriánského období, je tvořen pěti damaškovými čepelemi se signaturou Ulfberth. Tyto čepele jsou franského původu a do Švédska byly dovezeny k namontování rukojetí. Severští řemeslníci byli totiž známými odborníky ve zhotovování vykládaných a ciselovaných rukojetí z bronzu.

Franská jízda používala dlouhé meče. Boj z koně umožňuje bojovníkovi s mečem větší dosah a zvětšuje účinek jeho zbraně. Jezdci vyzbrojeni delšími meči byli vyzbrojeni ještě tradičním scramasaxem, dále oštěpem a kulatým štítem.

V boji muže proti muži se uplatňovala známá sekera a scramasax, často také spatha (spatka). Mezi tyto krátké zbraně patřil i sax, větší nůž asi 20-30 centimetrů dlouhý s jedním ostřím. Obě tyto zbraně se nosily zavěšeny na opasku.

SCRAMASAX

Etymologie slova (scrama "zraňující", sax "válečný") naznačuje, že se jednalo o obzvláště útočný typ saxu. Název poprvé použil Řehoř z Toursu (6. století) a později se objevuje v rozličných visigotských právních listinách, kde je jmenován mezi zbraněmi bojovníků.



V západoevropském prostředí se v raném středověku vyráběly nejkvalitnější čepele mečů, což bylo podmíněno dosažením stupně řemeslné výroby, technologií, kontakty s ostatními zeměmi, které vyráběly rovněž čepele vysoké kvality.



Nejnáročnější a nejdokonalejší výrobní technika, typická pro západní Evropu byl svařovaný damask. Řemeslník vyrábějící meče touto technologií použil tenkých prutů tvrdé oceli a měkkého železa o délce 40-50 centimetrů, jež svařil dohromady. Vzniklé svazky pak různě přehýbal, proplétal a za vysoké teploty je srovnal. Několik takových tyček znovu svařil na způsob plochých desek, které pak k sobě opět navařil, čímž vznikla střední část čepele. Na tento damaskovaný střed navařil po obou stranách ocelové břity a nakonec vytáhl trn pro rukojeť. Potom následovalo ostření břitů a zakalení čepele. Nakonec byla čepel znovu broušena, leštěna a leptána nějakou organickou kyselinou.

Meč vyrobený touto technikou byl nesmírně kvalitní. Koncem 9. století tento způsob výroby mečů se rozšířil až do východní Evropy.

O něco jednodušší byla technika navařování ocelových břitů na železné jádro, která má rovněž kořeny na území západní Evropy.

Josef Kuneš




 

design ©2009 Vítězslav Jančák, grafik a fotograf | Napište nám