Rytířské řády II. | Obecné texty, z ročníku 2001

Rytířské řády II.

Rytíři svatého Jana Jeruzalémského


Ve světě

Mnišské bratrstvo založené italskými kupci z Amalfi roku 1048 v Jeruzalémě se zaměřilo na ošetřování nemocných a zraněných poutníků bez rozdílu náboženství. Lékařská péče spočívala především v existenčním zaopatření vodou, potravinami a základními hygienickými potřebami. Toto zdánlivé minimum však znamenalo pro mnohé poutníky zázrak přežití. K obětavým řeholníkům se připojil i Pierre Gérard de Martique, který byl roku 1099 zvolen do čela špitálního domu sv. Jana. Za jeho vedení byla nastolena přísnější pravidla a stanovy.



Roku 1113 papež Pascal II. papežskou bulou oficiálně schvaluje Špitální bratrstvo sv.Jana. Touto listinou byli Johanité pod ochranou Svatého stolce a bylo jim zaručeno právo svobodné volby nástupců bez vměšování církevních či světských autorit. Po smrti Gérarda je roku 1118 do čela řádu zvolen francouzský rytíř Raymond du Puy. Ten se zvyšujícím se ohrožení Jeruzaléma a s přibývajícím množstvím vojenských střetnutí v Palestině řád transformuje a roku 1120 papež Kalixt II. schvaluje papežskou bulou nové ragule a stanovy. Johanité se stávají řádem rytířským. Od té doby se stává ochrana božího hrobu, ochrana poutníků a ošetřování nemocných hlavním cílem řádu.

V tomto období neustálých vojenských střetů a půtek ve Svaté zemi si johanitští rytíři vydobyli pověst udatných bojovníků. Do řádu začínají vstupovat i rytíři jiných národností. Řád získává mnohé pozemkové majetky a hrady nejen v Palestině, ale i v Evropě a stává se mezinárodní organizací.



Po několika porážkách křižáckých vojsk dochází 2.října 1187 k obsazení Jeruzaléma sultánem Saladinem. Činnost bratrů Johanitů však v Jeruzalémě nekončí, neboť sultán ve městě ponechal deset bratří, aby se ve svém špitále nadále starali o chudé a nemocné.

Posledním místem ve Svaté zemi, kde Johanité působili, bylo přístavní město Akkon. Po jeho dobytí muslimskými vojsky se Johanité uchýlili na ostrov Kypr, kde vlastnili několik hradů a komend. V té době ale Kypr znepokojovaly a ohrožovaly pirátské nájezdy z ostrova Rhodos. Na něm měli piráti své skrýše a základny a bezstarostně přepadávali kolem plující obchodní lodě.



Johanité po dohodě s místodržícím ostrova panem Guaelym se roku 1309 na Rhodosu se svým vojskem vylodili a ostrov obsadili. Po nezbytných opatřeních vybudovali na ostrově svoji velikou základnu a založili zde nové špitály. Později se Johanitům podařilo na Rhodosu vybudovat velké loďstvo a podnikli řadu úspěšných nájezdů na území Přední Asie. Dokonale vyčistili okolní moře od námořních pirátů a osvobodili spoustu křesťanských otroků a galejníků. Díky těmto činům stoupla prestiž johanitského řádu a ten dostal řadu uznání. Z E vropy přichází stále více nových členů a řád zakládá další komendy a převorství. Bylo to nejslavnější období v dějinách řádu, neboť v té době úspěšně vzdoroval i útokům početného válečného loďstva Egypťanů a Turků, které ohrožovalo Rhodos v letech 1322, 1449 a 1479.



Teprve když se 27. června 1522 na Rhodosu vylodilo vojsko sultána Suleymana o síle 140000 mužů a velmistr řádu Johanitů Villirs se mohl postavit na obranu ostrova pouze s 600 rytíři a 5 000 ozbrojenci, Johanité se po půlročním obléhání vzdali přesile a vyměnili Rhodos za volný odchod. Dne 1. ledna 1523 odpluli ozbrojenci na padesáti lodích s celým řádovým majetkem a se všemi věrnými obyvateli.

Řádoví rytíři se potom uchýlili na ostrov Maltu, který roku 1530 obdrželi od římského císaře a španělského krále Karla V. Od té doby se nazývali Maltézští rytíři. Ostrov Maltu dokonale opevnili a vybudovali si velkolepé sídlo s moderním špitálem do té doby nevídaným. Na Maltě navázali na svou námořní tradici a zanedlouho ovládli celé Středomoří. Později řád podnikl řadu výprav na nepřátelské pobřeží, kde Maltézští rytíři osvobodili tisíce křesťanů z muslimského zajetí. Těmito činy Maltézští rytíři roznítili stále doutnající zášť sultána Solimana v p amennou dychtivost zničit a potrestat jejich ostrovní říši. Na jeho rozkaz se po celý rok 1564 konaly rozsáhlé vojenské přípravy.

Dne 18. května 1565 se objevilo turecké vojsko se 160 loděmi a téměř 50000 muži na palubě u břehů Malty. Na obranu řádových pevností se postavil řádový velmistr Jan z La - Valety (po něm později pojmenováno hlavní město Malty) s mužstvem odpovídajícím asi pětině sultánova vojska. Turecké vojsko neúspěšně obléhalo Maltu do 11. září 1565. Za celou dobu obléhání turečtí dělostřelci vystřelili na pozice Maltézských rytířů 7 800 ran a turecké vojsko ztratilo 30 000 mužů. Obránci ztratili 240 rytířů a 5 000 ozbrojenců.



Po této události budili Maltézští rytíři po celé Evropě obdiv a řád se stal velikým vojenským a politickým činitelem uznávaným všemi evropskými panovníky. Později ještě Maltézští rytíři vybojovali několik úspěšných námořních bitev s tureckou flotilou, například roku 1571 u Lepanta nebo roku 1640 u Kréty.

Sláva a význam řádu přesto postupně slábly a díky probíhající reformaci v některých evropských zemích ztratil část svého majetku. V roce 1798 dokonce přišel i o ostrov Maltu a rovněž o území na pobřeží Středozemního moře. Velmistr se poté uchýlil se zbytkem řádových rytířů na Sicílii a roku 1826 do Říma. vV Římě v ulici Via Condotti sídlí svrchovaná řádová vláda do dnešních dní. Řád se dnes zaměřuje především na charitativní činnost a udržuje přímé diplomatické styky s osmdesáti vládami světa. Řád je členem několika významných organizací, nevyjímaje UNESCO, Radu Evropy a komisi Evropského společenství.

V českých zemích

Do českých zemí uvedl Johanity v letech 1156-1159 král Vladislav I. S řádem sv.Jana se seznámil na křížové výpravě. Později přispěl na opravu proslulého johanitského hradu Krak des Chevaliers poničeného zemětřesením. Na znamení díků poslal velmistr řádu Vladislavovi symbolický klíč od pevnosti.


Erb velkopřevorství českého

Po příchodu do Prahy obdrželi Johanité od panovníka pozemky na Menším městě pražském nedaleko od Juditina mostu a vybudovali si zde svoji řádovou komendu. Celý komplex byl dosti rozsáhlý a obehnaný baštami a valem, neboť tvořil předpolí městských hradeb. Uvnitř komplexu se nacházel kostel, konvent, špitál, škola a několik hospodářských budov.

Do konce 13.století získali Johanité pozemky a vesnice na celém území Koruny české. Založili řádové domy a komendy například v Mladé Boleslavi, Českém Dubu, Kadani, Opavě, Kroměříži, Brně, Znojmě a ve Strakonicích. Mezi největší patřila komenda strakonická, neboť Bavor I. ze Strakonic, účastník křížové výpravy a obdivovatel řádu, po své smrti odkázal Johanitům devět vesnic, mlýn a část strakonického hradu. Další pozemky a vesnice obdrželi Johanité od Viléma Bavora IV., který odkázal řádu dalších šest vesnic, tři mlýny a další část strakonického hradu. Toho času činily příjmy strakonické komendy 200 kop grošů, čítala 114 lidí a ve špitále bylo 14 nemocných. Jednou týdně rozdávali bratři Johanité jídlo a almužnu místní chudině.



Za husitské revoluce, když v Praze roku 1420 dav husitů vypálil sídlo Johanitů budované 270 let a obrátil v trosky kostel, konvent, špitál a školu, se ze Strakonic stává hlavní sídlo českého velkopřevorství. Po ukončení husitských válek byl stav českého velkopřevorství více než žalostný. Ze čtyřiceti tří prosperujících řádových komend a domů jich vcelku nepoškozeno zůstalo jenom dvacet čtyři. V tomto špatném stavu se českého velkopřevorství ujímá roku 1451 Jošt z Rožmberka jakožto nově zvolený velkopřevor. Na jeho žádost velmistr řádu Johanitů John de Lustica zbavuje z úsporných důvodů české velkopřevorství takřka všech povinností. Za vedení Jošta z Rožmberka se české velkopřevorství opět vzchopilo. Jošt jakožto velká osobnost své doby nejen, že opět vybudoval komendy a řádové domy, ale byl i schopným politikem. Zasazoval se o urovnání sporu mezi papežem a českým králem Jiřím z Poděbrad. Na papeži vymáhal potvrzení kompaktát a krále Jiřího nabádal, aby se poddal papeži. Roku 1467 však umírá a na jeho místo je zvolen Jan ze Švamberka, poslední velkopřevor středověku a první novověku, který vedl Johanity neuvěřitelných padesát čtyři let. Jeho nástupem začíná nová éra jak v politice českého velkopřevorství, tak i v řádu Johanitů. Nastává renesance a píše se nová kapitola řádových dějin. Hlavním sídlem českého velkopřevorství se opět stává Praha. Císař Rudolf II. je řádu nakloněn a dává Johanitům několik štědrých darů. Dekretem ze dne 11. 6. 1598 potvrzuje veškerou samostatnostčeského velkopřevorství ve volbě velkopřevora (v dobách minulých si někteří čeští panovníci velkopřevory dosazovali sami).



V čase třicetileté války, kdy bylo v Čechách napácháno hodně škod a krutosti, byla poškozena i velká část řádového majetku. V té době se ujímá úřadu velkopřevora hrabě Rudolf Kolloredo, který nemálo přispěl k úspěšné obraně Prahy (když se švédský generál Konigsmark zradou zmocnil Hradčan a Malé Strany, podařilo se Kolloredovi uprchnout z velkopřevorského domu a spojit se s hrabětem Puchheimem a s ním řídit obranu Prahy. Za vydatné podpory měšťanstva a studentstva se podařilo Prahu ubránit a švédské vojsko odtáhlo).

Po smrti hraběte Rudolfa Kolloreda roku 1657 nastupuje do úřadu velkopřevora hrabě Adam Vratislav z Mitrovic, který se stal málem velmistrem celého Maltézského řádu (při volbě nového velmistra na Maltě roku 1663 prohrál o pouhé dva hlasy). Za jeho působení české velkopřevorství prožívá velký rozmach a v Praza je s velkými náklady opraven celý maltézský komplex a zřízen nový konvent.

I v dalších časech se v úřadu velkopřevora objevují nejpředněší čeští páni z nejvýznamnějších šlechtických rodů. Díky nim bylo v Čechách vybudováno mnoho velkolepých a nádherných staveb. V 19. století, když Maltézský řád prožíval největší úpadek řádových dějin, pouze české velkopřevorství přečkalo všeobecné zhroucení. Když časem nastala mezinárodní obnova celého řádu, šlo české velkopřevorství příkladem (v 1. světové válce mělo v užívání osm lazaretních vlaků a několik vojenských nemocnic). Po 1. světové válce je opět rozvoj řádu zbržděn. Další ranou byla 2. světová válka, kdy po obsazení ČSR Hitler řád rozpustil.

Krátké oživení v letech 1945–1950 neposkytlo řádu prakticky žádné další možnosti rozmachu. Znovu byla řádu zastavena činnost, přesto však dokázal i přes velké překážky uchovat si v zemi svou kontinuitu. V současné době navázal na své poslání a zúčastňuje se mnoha humanitárních akcí jak v Čechách, tak i ve světě.


Petr Dohnal



 

design ©2009 Vítězslav Jančák, grafik a fotograf | Napište nám