Čeští rytíři v cizině | Historie a vývoj, Obecné texty, Šerm a šermování

Čeští rytíři v cizině

Čeští rytíři v cizině

Skutečnost, že čeští rytíři byli svými výkony na evropských turnajích vysoce hodnoceni a váženi, je všeobecně známa. Byl to český pán, rytíř Jan z Michalovic, hrdina turnajů 13. století, který procestoval za dobrodružstvím Německo a Francii, a navrátil se proslavený z výpravy, která sloužila českému jménu ke cti. Za časů vlády krále Jiřího z Poděbrad byli v celé Evropě obáváni mnozí rytíři, kupříkladu Jindřich Smiřický ze Smiřic, Mikuláš Trčka z Lípy, Mikuláš Velbloud z Hradiště, Vilém z Pernštejna a mnozí jiní, kteří se zúčastnili mnohých velkých turnajů pořádaných v té době a vrátili se ověnčeni slávou a skvělou pověstí. Mnozí z nich bojovali za svoji vlast ve válkách proti Uhrům i jiným nepřátelům.



Z poloviny 15. století máme zachovánu jednu českou literární památku, téměř neznámou, která nám umožňuje nahlédnout blíže do způsobu rytířských her té doby. Jde o jedinečnou zprávu pocházející z pera rytíře Václava Šaška z Bířkova, účastníka velké cesty pana Lva z Rožmitálu ve službách krále Jiřího z Poděbrad, jež se uskutečnila v letech 1463–1467. Z ní se dovídáme zajímavé podrobnosti jak o turnajích, tak i jiných hrách pořádaných k zábavě urozených. Když se blíže seznámíme s autorovým vyprávěním, zaujme nás jeho lidská bezprostřednost, která nás uvede do zajímavé atmosféry turnajů v polovině 15. století.

V české výpravě bylo několik rytířů, členové poselstva Jan Žehrovský, Jiří Frodnar a Karel Tetzel, vedoucí výpravy rytíř Lev z Rožmitálu, autor našeho vyprávění Václav Šašek z Bířkova a ještě několik pánů – diplomatů.



Již na samém počátku cesty se tři členové českého poselstva přihlásili na turnaj, který byl v té době pořádán v Kolíně nad Rýnem. Tímto turnajem bylo míněno střetnutí dvou dvojic, které se dalo nazvat „divadlem“. Jan Žehrovský zápasil s Jiřím Frodnarem a Karel Tetcel s jedním rytířem z družiny kolínského biskupa. Žádný z nich, když se srazili nespadl z koně, a tak utkání bylo prohlášeno za nerozhodné.

Hlavní náplní slavnosti byla bohatá hostina a tanec, při němž přítomné paní a dívky žádaly pana Lva z Rožmitálu a také biskupovým jménem, aby zatančil se svými druhy tance, jaké se tančí u nás doma. Když pan Lev svolil a začal řídit tanec, čtyřiadvacet mladíků v plné zbroji a s pochodněmi v rukou předvádělo přítomným jakýsi druh válečného tance. Naši vyslanci se ukázali jako vynikající tanečníci a sklidili mohutné ovace.

Také v Bruselu byl na jejich počest uspořádán turnaj. Ačkoliv členové poselstva byli v tomto případě pouhými diváky, přece jen v pozdější debatě projevili svůj názor na to, s čím se setkali a v závěrečných kláních předvedli rovněž své umění.



Pan Šašek z Bířkova popisuje, jakým způsobem se zde prováděla klání. Zápasníci se utkávali tak, že mezi sebou měli dřevěnou přehradu a jejich dřevce byly proti českým velmi tenké a snadno se lámaly. V soutěži šlo o to, kdo jich zláme největší počet, ten se stává slavným vítězem. Dříve než odejdou z kolbiště, spočítá se, kolik kdo zlámal dřevců. Toho pak, kdo jich zlámal nejvíce, diváci hlasitě obdivují, vyvolávají jeho jméno a po turnaji jej v celých zástupech doprovázejí do jeho stanu nebo bydliště. Našim rytířům se zdál tento způsob turnajů směšný, a než se rozloučili, nechali si vyhledat ty nejsilnější dřevce a s nimi pak předvedli své umění, které bylo velmi hlučně aplaudováno.



O několik dní později předvedli na dvoře vévody burgundského své umění v klání, to se Lev z Rožmitálu se utkal s Janem Žehrovským. Srazili se s tak žhavou myslí, že pan Lev zlomil své dřevce o prsa pana Jana. Ale žádný z nich nebyl tímto nárazem sražen z koně. A tu poprosil pan Jan našeho pána, aby mu dovolil zlomiti k poctě přihlížejících vznešených paní a dívek své dřevce. Ten souhlasil, a pan Žehrovský pobodl koně ostruhami, minul pana Lva a řítil se s napřaženým dřevcem do zdi, právě pod okno, z něhož se díval vévoda s manželkou a s jinými vévodkyněmi. Vrazil do zdi tak prudce, že jeho kůň při tom nárazu dosedl na zadek. Někteří z vévodových dvořenínů hned přiběhli a zjišťovali, není-li pan Jan přivázán k sedlu, poněvadž předpokládali, že při tak prudkém nárazu není možné se udržet v sedle. Tu se však pan Jan obrátil, znovu se rozjel a dřevce zlomil, aniž se nějak zranil. Bylo to pokládáno za velký div, neboť u nich je zvykem utkávati se v kolbách tak, že mezi jezdci bývá postavena dřevěná přehrádka. Přemnozí pak chodili denně na to místo a povídali si, že pan Jan snad ani není z pokolení lidí, kteří teď žijí na zemi, nýbrž z pokolení dávných „obrů“... Obdiv nad výkony obou rytířů byl umocněn tím, že bojovali nikoliv v plné zbroji, ale pouze v podšívanicích. Vévoda burgundský se nad tím velice podivoval a řekl, že si tak zahrávají se svými životy, jako by ani žít nechtěli. On sám by považoval i pro otcovraha za trest příliš krutý, kdyby ho nechal takto nedostatečně vyzbrojeného zápasit v souboji.



Ale souboje pokračovaly dále. Při nich se utkali také naši dvořané Frodnar s Tetzlem. Oba zůstali při nárazech dřevců bez hnutí v sedle a Frodnar pak seskočil po zápase z koně, tak jak byl, v plné zbroji, aniž by se opřel o třmeny, což vyvolalo obdiv diváků.

Na konci své cesty v rakouském Štýrském Hradci zastihli císaře, knížete míšeňského a vévodu Albrechta. Zaměstnávali se právě tím, že pořádali rytířské hry, při kterých jich nastoupilo deset proti deseti. Rytíř Jan Žehrovský tam zápasil s nějakým Němcem jménem Rimberger, který byl považován za kolce silného a znamenitého. Vévoda Albrecht půjčil Janu Žehrovskému k tomuto zápasu svého koně, což bylo pro našeho rytíře velkým vyznamenáním. Klání přihlížel i císař, vévoda Albrecht a mnozí jiní významní šlechtici a pánové. Když se srazili, Němec probodl pod panem Janem koně, ale sám byl při tom sražen z koně ranou tak prudkou, že i císař a ostatní se tomu velice divili, kdežto pan Jan zůstal na svém koni bez pohnutí, i když ten se pod ním skácel. To vše bylo přijato s velikým obdivem významných diváků.



Mimořádně zajímavá je zpráva o zápasech. V Bruselu totiž poslal vévoda posla k Janovi Žehrovskému: „Aby k němu přešel s několika staršími z české družiny, kteří umí a chtěli by zápasiti jen tak bez zbraní. On, že jim určí každému protivníka.“ Přijel tedy Jan s několika druhy, které si podle svého vybral na vévodův hrad. Když potom přišli do síně, kde byl vévoda s třemi vévodkyněmi a jinými vznešenými paními a pannami, přistoupili k panu Žehrovskému vévodovi služebníci a oznámili mu, aby se připravil zápasu, protože jeho protivníci se již také připravují. Když se pan Jan zeptal, jak budou zápasiti, odpověděli, že se podle tamního zvyku zápasí v kabátcích, že však pod pás, totiž za nohy, chytati není dovoleno, jinak vše je že je dovoleno, aby svého protivníka povalil na zem, jak chce.

Když se zápas začal, zápasník nijak nemohl odolat panu Janovi. Třikrát ho pan Jan povalil na zem. Mezi diváky to vyvolal veliký podiv. Povídalo se totiž, že ve všech zemích vévody burgundského není možné najíti siláka jemu rovného a že dosud nebyl v zápase poražen a přemožen. Po tomto zápase vévoda povolal pana Jana k sobě, ohmatal mu všechny údy, nohy, ruce, prohlédl si celé tělo a velice se divil, že jeho zápasník byl přemožen. Potom se pana Jana zeptal, zdali nemá s sebou nějakého šlechtice. On, že by postavil proti němu skvělého protivníka, jednoho hraběte. Pan Jan měl s sebou jistého Kevarda, a ten, když potom zápasil s oním hrabětem, povalil ho třikrát na zem.

V městě Olmedu ve Španělsku se utkal pan Jan Žehrovský s jedním slavným španělským zápasníkem. Zápasu přihlížel pan Lev z Rožmitálu, španělský král, tři biskupové, a další šlechtici. Jan Žehrovský poprvé zvítězil, podruhé byl položen na lopatky. Zápas tedy zůstal nerozhodný, ale náš zápasník vzbudil obdiv.

Z toho, o čem jsme psali je patrné, že zápas byl také lidovou zábavou a že si někteří velmožové udržovali k tomu účelu profesionální zápasníky. Ale zřejmě nebylo obvyklé, že i rytíři se mezi sebou utkávali v zápasech.

Vzhledem k tomu, že se náš autor podivoval nad pravidlem, že při zápasech se nesmí používat hmatů pod pás, lze soudit, že v českých zemích bylo zvykem zápasit jak v kabátcích, tak s obnaženou horní polovinou těla a že se povoluje hmatů pod pás, to jest hmatů i na nohy. Rozhodující výsledek však je ve všech zemích stejný. Když je zápasník povalen na zem, prohrává.

Z našeho vyprávění je zřejmé, že vyslanci krále Jiřího z Poděbrad byli dobře vybráni a že pro český národ mnoho vykonali. Také v diplomacii se dobře osvědčili a byli po návratu do Čech bohatě odměněni a do jejich erbů byly přidány další znaky.

Poznámka: Staročeský originál zprávy byl ztracen, zachoval se její neúplný latinský překlad pořízený roku 1577 moravským duchovním a později olomouckým biskupem jménem Stanislav Pavlovský. Překlad latinské verze pořídil B. Mathésius.

Josef Kuneš


 

design ©2009 Vítězslav Jančák, grafik a fotograf | Napište nám