Klub přátel Alexandra Dumase | Obecné texty, Zajímavosti, z ročníku 2002

Klub přátel Alexandra Dumase

Klub přátel Alexandra Dumase

Každoročně jsou ve velkých evropských městech pořádány výstavy antikvárních děl, starých tisků a ilustrací. Tyto výstavy jsou velmi vítanou příležitostí pro sběratele staré literatury a rukopisů, z nichž některé pochází až z konce starověku.



Asi před dvaceti léty bylo na jedné z těchto výstav ukazováno několik starých listů v barvě modré a bílé, a z toho i z napsaného obsahu bylo usuzováno, že jde o část původního rukopisu Alexandra Dumase a jeho spolupracovníka Maqueta, z románu Tři mušketýři.

Až do té doby nikdo nevěřil, že by existovaly rukopisy z Dumasových románů, a tak byl tento nález podroben pečlivému a odbornému zkoumání, které dokázalo, že jsou nepochybně pravé, což dokázal i psaný obsah - jedna kapitola z románu Tři mušketýři, a to kapitola čtyřicátá druhá s nadpisem "Le Vin ď Anjou".

Všechny tyto listy byly popsány francouzsky a vždy po jedné straně. Střídaly se jen barvy papíru. Původní bílý byl hodně zažloutlý, ten druhý, světle modrý s drobnými čtverečky byl již hodně zašlý. Každé barvě papíru odpovídal jiný rukopis, ačkoliv písmo na modrém papíru psané černým inkoustem - figurovalo i na bílých listech, v doplňujících poznámkách k původní verzi. Celkem bylo těch listů patnáct, z toho jedenáct modrých.



Na první stránce rukopisu bylo v záhlaví pod velkými tiskacími písmeny napsáno: "LE VIN D'ANJOU", a první řádky byly: "Aprés de nouvelles presque désespérées du roi, le bruit de sa convalescence cemmencait à se répandre dans le vamp…"

Až dosud nebylo známo, že by se našla jakákoliv část Dumasových rukopisů - a tak nález celé jedné kapitoly vyvolal u sběratelů vzrušení a i jakousi naději, že by se mohlo najít ještě více z dalších rukopisů Alexandra Dumase, a tak se probíraly staré archivy s nadějí, kdyby snad…

Bylo známo, že Dumasovo dílo "Tři mušketýři" vycházely v sešitovém vydání na pokračování v nakladatelství LE SIÈCLE mezi březnem a červencem roku 1844. Jakmile sazeč vysázel text, bylo zvykem rukopis zahodit do koše. Nicméně pár zbytků a zlomků se zachovalo a ty jsou k nahlédnutí v dodatcích ke Garniérovu vydání z roku 1968. Usilovné pátrání sběratelů starých rukopisů přineslo konečně tak dlouho očekávaný užitek.

Na jedné aukci v Paříži byl nabízen soubor nekatalogizovaných dokumentů, které pocházely ze starých archivů LE SIÈCLE. Téměř všechno top množství byly korektury nevalné hodnoty, ale jistého sběratele ze Španělska upoutal balík modrých a bílých listů. Při podrobnějším zkoumání tento šťastný nálezce zjistil, že má v rukou téměř celý originální text románu "Tři mušketýři" psaný rukou Alexandra Dumase a jeho spolupracovníka Maqueta.



Bylo to téměř 67 kapitol, tak jak byly postupně dávány do tisku. Chyběla jen ta jediná "LE VIN D'ANJOU", která byla již dříve nalezena, a tak se šťastný nálezce domluvil s majitelem této kapitoly, odkoupil ji za značný obnos a konečně mohl oznámit celému světu, že původní rukopis "Tři mušketýři" existuje v celém svém rozsahu. Jak už to u sběratelů bývá, vyvolalo toto jeho prohlášení nemalý ohlas, tím spíše, že se rukopis nalézal ve Španělsku, což mnohým Francouzům působilo zlost a i nenávist.

Ale majitel si nehodlal nechat rukopis jen pro sebe a rád jej ukazoval zájemcům, kterých bylo mnoho. Z toho všeho dění okolo rukopisu vznikla myšlenka, aby byl založen klub zájemců a přátel Dumasova díla, které si získala okamžitě podporu a zájem milovníků Dumasových románů.

Tak vznikla literární společnost, jakýsi klub obdivovatelů románů Alexandra Dumase, která by zachraňovala před zapomněním autory podporováním reedic a šířila je pod značkou Dumas & CO.



Brzy byl ustanoven výbor, který vypracoval velmi přísné stanovy klubu. Za základní možnost být členem bylo majetnictví alespoň jednoho z prvních vydání spisů Alexandra Dumase. Členů mohlo být pouze šedesát sedm. Proč toto neobvyklé číslo? Důvod byl zcela prostý. Toto číslo znamenalo počet kapitol, z nichž se skládal román Tři mušketýři, a tak to bylo vzato v úvahu při vypracování stanov. Každý z těchto šedesáti sedmi členů obdržel jakousi akcii s číslem, která mu byla přidělena správní radou. Pokud některý člen zemře, nebo přestane být členem klubu, musí akcii vrátit a ta bude přidělena dalšímu zájemci, o jehož přijetí bude správní rada pečlivě diskutovat a projednávat.



Další ujednání stanovilo, že se budou členové scházet každoročně v městě Meung, které mělo v románu též svojí důležitou úlohu. Každý člen přiveze na sjezd své první vydání některého Dumasova díla, případně i další, pokud se mu podaří nějaké si obstarat. Na těchto sjezdech budou projednávány další možnosti vydávání Dumasových románů, jak v sešitech ta i v luxusních vydání pro bibliofily.

Společnost prožívala i své dramatické chvíle. Jeden ze zakladatelů klubu, baron de Taillefer, skončil sebevraždou, sběratelka Frida Ungerová uhořela při požáru, Victor Fargas se utopil, a jeden z prvních majitelů prvního vydání románu Tři mušketýři španělský milionář, knihkupec a bibliofil Varo Borja byl v ústavním léčení duševní choroby.

Přes všechny tyto nesnáze Klub přátel Alexandra Dumase měl mezi svými členy skutečně významné osobnosti z kulturního, politického a obchodního světa. Byli to: Bruno Lostia - milánský starožitník, Thomas Harwey - šperky v New Yorku, Londýně, Paříži a Římě, díle hrabě von Schossberg- majitel jedné z nejslavnějších sbírek obrazů v Evropě, bývalý argentinský prezident, venezuelský nositel Nobelovy ceny, marocký následník trůnu, vévodkyně z Alby, finančník Rudolf Villefoz a britský spisovatel Harold Burgess, ještě známý Amaya Euskal ze sdružení Alpha Press, a nejmocnější vydavatel Spojených států Johann Cross z O&O Papers, New York, a ještě pařížský knihkupec Achille Replinger a mnozí další.



Společnost provozuje jakousi literární nostalgickou hru, v níž se vrací ke staré dětské četbě a zároveň k tomu, jací jsme tehdy byli, ke své původní nevinnosti. Když člověk dospěje, stane se z něho flaubertovec, nebo stendhalovec, přísahá na Faulknera, Lampedusu, Garciu Marqueze, Durella, nebo Kafku... Jsou v ní tak různé zájmy, že se z členů stávají protivníci. Ale všechny členy spojuje spiklenecké mrknutí, jakmile se začne mluvit o jistých kouzelných autorech a o knihách, které pro ně objevily literaturu, ale nevnutili nikomu žádná dogmata ani pomýlená ponaučení. To je jejich pravá společná vlast, příběhy řídící se ne tím, co lidé vidí, nýbrž tím, o čem sní. I ten nejposlednější z nich je vytříbený čtenář.

Na to snad někteří nedůvěřivci namítnou, že těžko může být vytříbený čtenář oblíbeným v žánru lidových románů na pokračování. Ví se však dobře, že každý román nebo film byť původně zamýšlený jen jako oddechovka, se může stát prvotřídním dílem: od Pickwickovců po Casablancu a Goldfingera... Takové příběhy plné archetypů publikum vyhledává, aby si z nich - vědomě či nevědomě - vychutnalo vypravěčskou strategii opakování námětů a jejich drobných variací. Jde spíš o "dospositio" než "elocutio..." Proto mohou být lidové romány na pokračování, a dokonce i nejbanálnější televizní seriály předmětem kultu jak prostých lidí, tak náročného publika. Trik se schématy, variacemi a opakováním je tak starý, že o něm píše už Aristoteles ve své Poetice. Ostatně co jiného je televizní seriál než aktualizovaná odrůda klasické tragédie, velkého romantického dramatu či alexandrijského románu…? Inteligentní čtenář si tohle všechno může výjimečně vychutnat. Vždyť výjimky vznikají na základě pravidel.

Co ještě dodat k Dumasově tvorbě?

Tento velikán dokázal vytvořit románový svět, který drží pohromadě dodnes. Cyklus "Tři mušketýři" je dobrodružný román na pokračování, ve kterém se najdou všechny nectnosti typické pro tento žánr. Ale je to rytina slavná a obvyklou úroveň žánrů převyšuje. Příběh o přátelství statečných mužů a jejich dobrodružství zůstává svěží přes všechny změny vkusu čtenářů, navzdory hloupému modernímu zatracování dějovosti.

Dumas často svými slovy opakoval: "Člověk neloupí, ale dobívá… každou dobitou provincii připojí ke své říši, vnutí jí své zákony a obydlí jí svými tématy a postavami, rozprostře nad ní svou duhu".

Co jiného je jeho literární tvorba? On svou zlatou žílu nalezl v dějinách Francie. Měl na to skvělý trik, respektoval rámec, ale falšoval obraz. Hlavní postavy mění ve vedlejší, a celé stránky dokázal popsat příhodami, které ve skutečnosti zabírají v kronikách dva řádky... vždyť úžasný pakt přátelství mezi D'Artagnanem a jeho druhy nikdy neexistoval, a mimo to se ani vzájemně neznali.

Často byl obviňován svými protivníky a kritiky ze znásilňování dějin. Jeho odpověď zněla: "Jistě, znásilňuji je. Ale dělám jim hezké děti."

Jako všichni velcí vypravěči byl Dumas i veliký a báječný prášil. Hraběnka Dhashová, která ho dobře znala píše ve svých pamětech: "Stačilo, aby Alexandr jedinkrát vyprávěl nevinnou apokryfní historku a hned se jeho výmysl začal tradovat jako historická pravda".

O románu "Rytíř de Maison Rouge se vyprávěla tato zábavná historka. Když Dumas ohlásil název nového díla, jehož název zněl Rytíř de Rougeville, dostal protestní dopis podepsaný markýzem téhož jména. Změnil k vůli tomu titul, ale brzy nato obdržel další dopis v němž stálo: "Vážený pane," psal mu aristokrat "pojmenujte si svůj román jak chcete. Jsem poslední svého rodu a za hodinu si vpálím kulku do hlavy..." A opravdu, markýz de Rougeville spáchal kvůli jakýmsi milostným nesnázím sebevraždu.



Sláva "Tří mušketýrů" možná tkvěla v tom, že do vyprávění vnořil Dumas sám sebe. D'Artagnan představoval jeho obratnost, fanfarónství, mládí i těžký vzestup venkovana, který se rozhodl udělat v Paříži kariéru. V Athosovi se promítl kus aristokratických tužeb a snů spisovatelského vnuka markýze Davy de la Pailleterie. Aramise stvořila Dumasova záliba v tajných spolcích. A konečně silácký, obrovitý, gurmánský, dobrosrdečný i statečný Porthos, to byl kus Dumasova zjevu.

Členové klubu Alexandra Dumase vzorně dodržují stanovy a scházejí se pravidelně, každoročně v Meungu, kde se chlubí svými novinkami z rozsáhlého díla spisovatelova, které se jim podařilo získat z různých pramenů. Pomáhají jim v tom literární agenti, jacísi lovci knih, kteří navštěvují různé antikvariáty, aukce a výstavy, a hledají pro svoje zájemce žádané knihy, tedy hlavně první vydání kterýchkoliv z Dumasových knih. Za ty potom jsou ochotni zaplatit závratné sumy peněz. A když se takový nález a koupě uskuteční, spokojenost je potom na všech stranách.

Všichni ti vážení a úspěšní mužové i několik žen v tom shromáždění připomínají někdy malé děti, když se navzájem předhánějí a chlubí svými novinkami získané v úspěšných akcích. Dle toho také vyznívají jejich rozmluvy, v nichž citují některé z výroků Dumasových hrdinů i jeho samého.

Opakují si často pravidla slavného autora, která jsou dodnes nesmrtelná a může se jimi řídit i současný spisovatel: "Každodenně užij dvě hodiny k procházce, ale nespi déle, než sedm hodin. Ráno vstávej, jakmile se probudíš! Mluv jen tehdy a tam, kde je toho třeba a při tom vyslov pouze polovinu toho, co si myslíš. Nepiš nic, co nemůžeš podepsat."

V letech 1870 až 1894 se ve Francii prodalo více jak tři miliony svazků a osm milionů sešitů na pokračování, všechny pod jménem Alexandra Dumase. Půl století klela Evropa jeho slovy. Z obou Amerik připlouvaly lodě za jediným účelem - nalodit jeho romány, které se četly stejně v Káhiře jako v Mekce, v Moskvě a Istanbulu, jako v Čandigarhu.

Dumas vyprázdnil pohár života, rozkoše a popularity až do dna. Žil a užíval si, bojoval na dvojích barikádách, bil se v soubojích, vedl soudní pře, miloval, jedl a tančil, vydělal deset milionů a utratil dvacet, zemřel sladce jako dítě ve spánku… Žil jiný život, který se nedá naučit - talent, genialita… Žádný jiný spisovatel nepoznal za svého života takovou slávu. Dumas dokázal z ničeho získat všechno, jako by uzavřel spojenectví s bohem a nebo ďáblem…

"Nemo pervenit qui non legitime certaverit…"
"Nikdo neuspěje, kdo nebojoval podle pravidel…"


Josef Kuneš


Další informace na heslo
Alexandr Dumas na Wikipedia.



 

design ©2009 Vítězslav Jančák, grafik a fotograf | Napište nám