8 bodů scénáristiky | Obecné texty, z ročníku 2003

8 bodů scénáristiky

8 bodů scénáristiky
aneb - jak napsat a vytvořit scénář pro vystoupení

Úvod:
V úvodu si připomeneme prvotní rozdíl scénáře od knih románů, povídek a jiných slohů a stylů - román apod. vypráví nějaký děj, kdežto scénář (jakkoli dlouhý) vypráví dějem. Pak už zůstává jeden hlavní problém - vymyslet a sestavit příběh, který uchvátí, zaujme dějem, myšlenkou, postavami a jejich jednáním. Neměly by to být jen tzv. prosté výseče ze života, ač historického - bez dramatické linie, děje a dalších zákonů divácké přitažlivosti.

Jak říká Hitchcock:
“Drama, dramatický příběh, to je život, z kterého jsme vyřadili nudné, běžné a banální okamžiky.”

A to i když těžiště naší činnosti je hlavně v šermu a bojových situacích. Lidé vždy k dobře provedenému šermu budou chtít i nějaký děj, alespoň malý příběh.

Takže k vlastní scenáristice a tvorbě scénáře:

1. bodem - hledáme způsob, kterým diváka oslovíme

Scénář je vlastně vždy polotovar, který bude dodělán a naplněn vlastním provedením obsahu. A k tomu provedení musí ve scénáři také zůstat prostor pro aktéry.

S představivostí diváka pracujeme jinak, než s fantazií čtenáře. Co si čtenář přečte, odvodí, představí - to v příběhu musíme ukázat, odehrát v konkrétní podobě a formě.

Prvním krokem tedy je neměnná konkrétnost obrazu, podoby, času a interpretace.

2. bodem - se za diváka ptáme po smyslu toho, co mu chceme říci

Celkovým smyslem tohoto je, abychom vytvořili tzv. srozumitelný příběh na druhé použití, tj. aby se divák rád znovu na příběh podíval (případně jej doporučoval dále).

Tedy prvotní bude nápad:
- mám zajímavou postavu, pro kterou tvořím zápletku?
- mám dramatickou situaci, do kterou dám postavy?
- mám myšlenku, kterou chci něč- ím naplnit?

A tento nápad si sám rozeberu, podrobím tvůrčím otázkám (využíváme sobě kladených otázek, které by si mohl klást divák):
- o čem by to mohlo být
- na kolik je tento nápad dějově nosný
- jaké dává možnosti k domýšlení při tvorbě a poté divákovi
- v čem a kde je těžiště nápadu
- čí to bude příběh a proč by měl pro diváka zajímavý a v čem
- a na konci poté, o čem to je

Od nápadu pak postupuji k tématu a námětu:
- hlavní myšlenka
- ústřední idea
- nosný problém - zápletka
- dramatická linie = tzv. červená ústřední nit

Položením a zodpovězením těchto otázek před vytvořením scénáře a příběhu se vyvarujeme pouhého popisu, konstatování a tzv. ilustrace dějem - tedy toho, co by mohlo diváka pouze informovat (jako vývěska) a nudit.

3. bodem - vytkneme stvořeným postavám cíl, ke kterému musí směřovat

Zde půjde prvotně o zvolené prostředí a dobu, které pak tvoří jakési překážky a mantinely pro pohyb a hlavně jednání postav - budou také tvořit jejich charakter.

Což znamená, že v případě našich příběhu a scének musíme dobře znát dobu, do které příběh zasazuji - jak v materiálním vybavení, tak v charakterech tehdejšího jednání, chování a myšlení, včetně tehdejších zákonů a pravidel pro jednání a chování.

Zejména to platí pro dramatický příběh, ale nemělo by to chybět i v dobré komedii, skeči a možná i trochu v pohádce - nechceme pro diváka mystifikace a polopravdy (někdy jsou mezi nimi vzdělaní či rádoby chytří rejpálci a šťourové).

Tedy shrnuto:
- znalost historických souvislostí a reálií určuje a vymezuje možné rozvinutí motivu
- znalost hierarchie a vztahů společnosti předem vyluč- uje možné vazby mezi některými postavami
- možnosti specifického prostředí nabízejí pak použití a další rozvinutí zatím nepoužité zápletky

Dobré je pak i to, jestliže se nám podaří udržet v ději určitou nadčasovost námětu, ústřední myšlenky - neboť nadčasové otázky jsou divákovi srozumitelné v jakémkoliv kostýmu.

Při zabývání se námětem našeho scénáře je nutno umět formulovat představy a úvahy, podat srozumitelnou zprávu o čem to má být - tedy námět je vlastně vyprávěním o příběhu.

Z námětu by mělo vyplynout:
- o čem to je
- charakter hlavních postav
- příčiny narůstajícího konfliktu/ dramatická linie/ gradace komediálnosti
- rozměr a rozsah příběhu/ scénky
- konkrétní doba a konkrétní prostředí

Schéma námětu může jako ústřední námět tvořit:
- cesta = vysílám hrdinu na cestu - musí dojít do konce
- obrana = musí hledat její možnosti, uspět nebo podlehnout
- pomsta = jakými prostředky a podaří-li se to
- epický příběh = široké časové i dějové pásmo - pro nás málo využitelné

A můžeme se zabývat jednající postavou:

Postava je hybným nositelem děje, konfliktu, vtipu, myšlenky. Postavy by si divák měl nějakým způsobem oblíbit - ne ovšem proto, že je to hezká holka, nebo dobře oblečený rytíř, ale pro její jednání, charakter a nosnost děje.
Měl by se na postavu/ roli těšit - i proto třeba přijde příště znovu.

Na postavě musíme zdůraznit její charakteristické znaky a poskytnout jí v ději uměřené prostředky a prostředníky, na kterých je bude moci dokázat a předvést. Nabídneme divákovi výseč z charakterů, ale musíme mu dát šanci, aby jej pochopil celý.

Každou z rolí představujeme v jiném měřítku a rozměru, věnujeme ji jiný čas a určujeme ji jinou dramatickou (komediální) funkci. A čím méně ji dáme prostoru, tím méně charakterových prvků na ni budeme potřebovat.

Velmi důležitý je především už vstup každé role na scénu. Od toho okamžiku herec v roli patří ději a především divákovi (bez rozdílu důležitosti a velikosti role).

Jak lze postavu uvést:
- chceme, aby divák okamžitě poznal charakter?
- nebo záměrně necháme hrdinu předstírat jiný charakter, aby divák musel odhalovat?
- můžeme ostatní o hrdinovi nechat napřed mluvit a vybudit tak divákovu zvědavost
- u hlavní postavy divák vždy vstup očekává trochu netrpělivě = lze to využít

Každá daná postava by v ději měla být tzv. nenahraditelná, nezastupitelná jinou postavou - to by tam nemusela být. Neobsazujte do scének a příběhu postavy jen do počtu, proto aby si “zahráli” všichni.

Postavu (zejména hlavní) obvykle stavíme v ději před nějaký problém, jehož řešení pak bude páteří jeho jednání v příběhu. Tento problém udává směr postavě a u hlavních rolí pak i celému příběhu. Postava bez problému (i v komedii) ztrácí náplň a tedy i smysl.

Postavy a role pak můžeme dělit na:
- figurky = obvykle charakterizují prostředí. Pozor na jejich opakování, dublování či možnou záměnu.
- epizodní postava = už má nějaký motivek k jednání. Funguje obvykle při “odpočinku” hlavních postav
- vedlejší postava = už nese určitý motiv s vazbou na hlavní zápletku. Její role by měla být v příběhu ukončena.
- spoluhráč/partner - hlavní postavy. = spolu s hlavním hrdinou má společný cíl.
- protihráč = opozice hlavnímu hrdinovi, druhá hlavní role. Do této postavy se může přeměnit v ději i původní spoluhráč. Stavte protihráče na stejnou úroveň hlavní postavě - ta nebude lepší, čím horší bude protihráč.

Ve 4. bodě se zabýváme slovem mluveným:

A co je na scéně vyřčeno, už nelze stáhnout či změnit! Proto především pozor na různé slovní doplňky a improvizace, které nejsou ve scénáři! Jsou-li povoleny a počítá-li se s nimi - pak musí být na stejné úrovni a ve stejných intencích, rozměrech a mantinelech jako slovo ve scénáři připravené!

V ději je nosnou páteří obvykle dialog. Je i jedním ze způsobů, jak charakterizovat postavu a je i jejím vyjádřením.

Dialog a mluva vůbec:
- konkretizuje a charakterizuje situaci, vypravuje její oblouk
- co je legrace pro diváka, je pro roli realita
- akce by měli s dialogem a mluvou korespondovat
- dialogy obvykle gradují situaci a vyjasňují charaktery
- mohou situaci dotáhnout až do paradoxu a absurdity
- dialog v sobě nese i atmosféru, ve které probíhá
- dialog může být = popis/ rekapitulace/ konfrontace/ předzvěst příštího

Dialog obvykle není samonosný - musí příběh posouvat a musí respektovat určité zákonitosti logiky děje a srozumitelnosti. Nemohu proto začít mluvit kde se mi líbí, o čem se mi líbí a skončit jak to vyjde = častý problém improvizované mluvy!

S informacemi/ informací musíme pracovat v návaznosti a v dávkování přijatelném pro diváka - musíme respektovat tzv. dějový nádech a výdech. Divák vnímá nejdůležitější informace tzv. ve švech - tedy na začátku nebo konci scény.

Mluvené slovo tedy můžeme v ději využít jako:
- vnitřní monolog = musím vědět kde a pročho využít, případně pročdiváka oslovuji přímo
- komentář = uvádí diváka do doby a situace
- dialog = viz výše

5. bod nám přináší dramatickou situaci (platí i pro komedie)

Ve scénáři se pohybujeme ve dvou pólech = dramatický detail a dramatický celek. Dramatické situace musí každopádně hrát s hlavními postavami a musí se dotýkat, ozřejmovat hlavní problém a otázku.

Dramatickou situaci vytváří a určují:
- postavy a jejich charaktery
- prostředí k jednání hlavních postav = vytváří pozadí a atmosferu jednání

Prostředí - nás řadí do konkrétní historické a dějové doby
- má minulost, kterou hrdina zná, nebo ji bude poznávat
- výběr je prvním předpokladem k vytvoření vnějších prvků dramatické situace
- tvoří mantinely pro pohyb postav

Budeme se tedy ptát pro volbu vnější i vnitřní dispozice:
- kam hrdinu postavíme/ posadíme
- co dáme do souvislostí
- jaké budou atributy střetu
- co vše musí divák o hrdinovi vědět?
- co řeknu a co si divák má domyslet a pochopit

Dostáváme se k tvorbě situace. Situace, která je v ději jen pro informaci není dramatická, je tedy zbytečná.
Divák nechce dramatické situace a dění jen dostávat, chce se k němu i dopracovat, dobrat. Chce být na informace zvědav. Proto musí dramatická situace udržet tzv. napětí. Je těžištěm a žánrem situace.

Napětí můžeme připravit a volit:
- napětí v situaci, kdy hrdina ani divák nezná odpověď (hlavní otázka CO)
- napětí v situaci, kdy odpověď zná divák - nezná ji hrdina (hlavní otázka JAK)

Pro řešení dramatické situace využíváme v příběhu tzv. časové zkratky. Řazení situací, výběr a gradace pak určují tempo dramatického (komediálního) děje. Ze střídání těchto temp pak vzniká rytmus celého příběhu.

Konfrontační dramatické situace, kdy je nutno a zásadně jednat můžeme nazvat klíčové dramatické situace.
Tyto situace není možno řešit kompromisem, nebo z nich bez řešení odejít. Tyto situace jsou opěrnými body scénáře a příběhu a gradující pohyb mezi nimi vytváří strukturu a linii dramatického příběhu.

Každý příběh je výsečí stylizované skutečnosti. Výběrem - informací - faktů a událostí - vnucujeme divákovi způsob vidění, jak bude náš příběh nahlížet.

V 6. bodu tvoříme dramatickou stavbu:

Patrně nejtěžší chvíle pro vytvoření scénáře pro jakkoli dlouhý příběh. Ujasním si dvě základní věci:
- vstupní bránu příběhu
- co sdělím dříve a co později
- jaké a kolik variant a alternativ použijeme k dovedení ke konci a řešení

Otevíráme pro diváka příběh, ve kterém by mělo být:
- žánr, poloha ve které budeme příběh vyprávět
- doba, kdy se příběh odehrává
- prostředí, společnost = její zákonitosti a mantinely
- hlavní charaktery, vazby
- základní problém, o který půjde

Divák by měl jasno, co s ním a pro něho budeme hrát a měl by být zvědav a děj by mu měl být pochopitelný a srozumitelný.

Příběh tedy máme otevřený a nyní budeme pomalu tzv. stoupat k vrcholu. Zde diváka vedeme cíleně k narůstání a dramatizaci děje a k možným řešením.

Použijeme k tomu tuto osnovu:
- vyjasňování a konkretizace ústřední otázky
- splétání a řazení dalších motivů a postupné zatlačování motivů vedlejších
- vytčení hlavní linie a narůstání její závažnosti
- formulace a vyjasnění ústředního konfliktu
- vyjasnění, odhalení, případě záměna charakteru hlavních postav pod tlakem situace
- neodvratnost konfliktu

Tím jsme si připravili diváka k vyvrcholení celého příběhu. Samozřejmé je, že čím máme kratší příběh a méně času, tím více musíme používat časové a situační i dějové zkratky a stylizovaně zhutnit podstatu vývoje.

Diváka musíme navíc přesvědčit, že k následnému konci to muselo dojít touto a ne jinou cestou. Při tomto je důležité uhlídat, jaké množství informací je divák schopen vnímat a pojmout - tedy přesně vyměřit dávkování informacemi. Nebudu a nemusím proto vždy všechno říkat naplno tzv. polopaticky - zkusíme diváka pohnout k zvědavosti, vlastnímu řešení a tudíž také ke spolupráci s aktéry děje.

7. bodem jsme diváka i příběh přivedli k vrcholu příběhu:

Teď jsme u nejdůležitějšího bodu příběhu, který mimo jiné také určí, nakolik byl příběh divácky atraktivní a určí jeho další použitelnost a prodejnost. Neboť závěr si divák většinou nejvíce pamatuje (a někdy také počátek, jak to začalo).

Vrcholný okamžik a řešení je složen z prvků a variant:
- okamžik rozhodnutí a volby
- chvíle poznání a jeho dopadu
- čas odporu, konečné pomsty, vzepření
- moment přiznání, oběti

Tento vrchol dává smysl celému příběhu a příběh k němu musel směřovat.

Konflikt musíme:
- otevřít
- vygradovat
- vyjasnit obě protisíly
- nechat je dojít do střetu
- uzavřít - odeznít

Divák musí mít možnost tyto zážitky zpracovat, vychutnat, ve všech drobnostech pochopit, zažít a strávit. A musí na závěr vydechnout, jinak se udusí. Příběh bez možnosti divákova vydechnutí na závěr, v něm zanechá napětí, které ho od příštího zhlédnutí a návštěvy odradí - bude mít pocit nedokončení, nehotovosti a tudíž i neprofesionality našeho předvedení (bude remcat).

8. bodem se s divákem loučíme:

Nenechte se mýlit, že s divákem se po závěrečném souboji či bitce rozloučíme jen obyčejnou poklonou (mnohdy špatně provedenou) a odejdeme. Výraznou tečkou za příběhem ještě bývá pointa (zejména u komedií, satiry apod.). je tzv. zvednutí linky, která už směřovala dolů.

Divák může mít ještě několik otázek na závěr:
- co udělá hrdina, který právě dovršil závěrečný střet?
- co udělají, kam zmizí, jak budou osudem potrestáni jeho protivníci?
- jak to vlastně dopadlo s některými vedlejšími rolemi, které se výrazně zapsaly?

Pointa nám může dobře korunovat dílo, třeba absurditu vrcholu a jeho řešení.

A když jsme zodpověděli i tyto otázky na závěr děje příběhu, zbude divákovi i tak ještě několik otázek posledních, které pro nás a naše další vystupování mohou být také směrodatné či přímo rozhodující:

- proč jsem tenhle příběh vlastně viděl?
- čím nás chtěli oslovit, co nám měl ukázat?
- jaký se mnou jako divákem vlastně vedl dialog?
- obohatilo mě tohle vystoupení něčím?
- stojí za to abych to ještě někdy viděl? Doporučil známým?
- mám na tuhle skupinu/ partu aktérů ještě příště jít?

Závěr:

Zde bych uvedl jen jediné dvě důležitosti:
- vždy se snažte, aby vaše představení o něčem bylo
- a vždy se snažte k jeho přípravě i realizaci a předvádění přistupovat poctivě, neboť to je profesionální.

Nepodceňujte diváka ani při pětiminutové scénce.

LARS





 

design ©2009 Vítězslav Jančák, grafik a fotograf | Napište nám