Don Juan | Medailonek, z ročníku 2005

Don Juan

Don Juan
Juan de Austria, levoboček čísaře Karla V.

Je až k neuvěření, a jakou vytrvalostí nás provázejí legendy a smyšlenky o největším milovníkovi všech dob, o Donu Juanovi. Tento proslulý kavalír a svůdce krásných žen žije v našem povědomí tak vytrvale, že si jej někdy skutečně představujeme jako nesmrtelného a všudypřítomného.

O tuto všudypřítomnost se postarali zprvu historikové, později spisovatelé, dramaturgové i filmoví producenti, kteří nám tohoto hrdinu ve svých dílech nepřestávají připomínat. Kdo byl ve skutečnosti tento nesmrtelný hrdina tak mnohých legend, pověstí, románů, divadelních her a filmů?



Původem byl nemanželským synem císaře Karla V. a uznaným za nevlastního bratra španělským králem Filipem II. Byla mu předurčena dráha duchovní, ale již v mládí projevil příliž neklidnou povahu a tak si vymohl vojenskou kariéru. Již od mládí prokazoval vojenské nadání a jeho úspěchy v ovládání zbraní byly pověstné.

V roce 1568 jej španělský král jmenoval velitelem loďstva ve Středozemním moři. V dalších letech mu bylo svěřeno velení nad španělským vojskem proti tureckému kmeni Morsiků, které porazil ve velké bitvě blízko Granady.

Po tomto úspěchu byl postaven do čela spojeného loďstva Svaté ligy a v září roku 1571 poráží daleko početnější loďstvo Turků v bitvě u Lepanta. V této bitvě osvědčil svojí osobní statečnost a zdatnost. Bylo mu tehdy necelých 24 roků a jeho postavení tak mladého admirála vzbudilo v celé Evropě obdiv.



Tento úspěch dokázal mladý admirál dokonale využít. Cestoval pomalu se svými vítěznými galérami a všech přístavních městech se nechal oslavovat. Nejprve se zdržel 4 neděle v Janově, kde byl v Pallazzo Doria obklopen skvělým dvorem. Všechny ženy byly do mladého velkoadmirála zamilovány. Potom následovaly oslavy v Neapoli a tam bylo ještě rušněji. Turnaje a plesy se střídaly s církevními slavnostmi. Byla mu odevzdána hůl vojevůdce a byl vysvěcen prapor Svaté ligy.

Zatím na lodích, které očekávaly vojevůdce se jen cvičilo ve střelbě a šermu. K čemu to cvičení ve střelbě a šermování? Vždyť každý věděl, jak se má rozmáchnout a seknout. Mužstvo bylo nespokojeno nečinností a reptalo.

Na jedné z admirálových lodí se nalézal i budoucí slavný spisovatel Miguel de Cervantes Saavedra, který o Don Juanovi napsal mnohé z jeho bouřlivého života. V bojích pod jeho velením přišel sám spisovatel o levou ruku, která mu byla roztříštěna kulí nepřítele.

Slavná vojevůdce konečně přijel v noci z Neapole. Celé město bylo na nohou. Nábřežní třída v Messině byla vyzdobena od paláce k paláci. Les vlajek šlehal k slunečnímu nebi.

Galéry Dona Juana dÁustria kotvily v mořské úžině. Admirálská loď zůstávala v blízkém přístavu. Na její zádi byl vztyčen mohutný zlatý kříž, vedle něho plál na vysokém stěžni prapor Svaté ligy, věnovaný místokrálem v Neapoli a vysvěcený v Santa Chiara. Vedle znaku papeže byl vpravo španělský, vlevo benátský. A ještě tam visel čtvrtý znak: byl to znak císařova syna a velkoadmirála.



Všechny úspěchy a sláva měly na velkoadmirála neblahý vliv. Toužil po stále větší moci. Když dobil Tunis, přál si jej získat jako své království, a dal své přání vyřídit králi Filipovi II. Ten se zalekl a přestal Dona Juana podporovat vojensky i finančně. Příštího roku pak byl Tunis opět ztracen.

Ale Don Juan chtěl vládnout. Upíral své zraky na různé státy. Po všem vztahoval ruce. Afrika, Řecko, Janov, nic se mu nezdálo nedostupné. I po koruně anglické a francouzské. Nakonec byl poslán do Nizozemí. Také tam, jako by mu kynula koruna. Ale zde ztroskotal. Snad sem byl poslán proto, aby nemohl uskutečnit své dobyvatelské plány.

Zemřel ve třiatřiceti letech ve Flandřích, uprostřed polí mezi svými vojáky. Pleť měl černou, jakoby spálenou. Když ho otevřeli, srdce jako by mu sežehl oheň. Museli jeho tělo rozčtvrtit, aby ho mohli tajně převézt do Španělska. Tak ho nakonec nenáviděli jeho nepřátelé, že mu nepřáli ani hrob v rodné zemi. Jeho posledním přáním bylo, aby ležel v hrobě po boku svého otce císaře. Tím bodou zaplaceny všechny jeho služby. Don Juan ďAustria, mýtus stále živý, odpočívá v královské hrobce v paláci Escorial.

A jaký byl Don Juan skutečný, když nestál právě v čele svých vojsk?

Don Juan byl nejen statečný, ale i krásný muž, kavalír, který byl proslulý svým štěstím u žen. Byl také výborným šermířem, což velmi často dokazoval při soubojích se vými odpůrci, většinou pro pletky se ženami. U tehdejšího panovnického dvora si před ním nebyla jista žádná krásná žena a s oblibou se snažil získávat přízeň u vdaných žen. Je známo, že milostné záležitosti tohoto druhu přinášejí více potíží než radostí a tak jich nebyl ušetřen ani náš záletník, což mu přinášelo účast na mnohých soubojích, z nich vycházel vždy vítězně. Jak se o něm říkalo, žil tak rušným životem, že mu ani nestálo za to, vkládat svůj kord do pochvy. Poněvadž měl mnoho vlivných příbuzných z aristokratických rodů, byly jeho prohřešky vždy nějak omluveny a tak za svá dobrodružství nebyl nikdy stíhán.

Tolik ve stručnosti o soukromém životě Dona Juana ď Austria.

Od časů vlády španělského krále Felipa II. se až po naše časy měnila postava Dona Juana a jeho činy v literatuře podle dob a autorů.

První Don Juan se objevil jako hlavní hrdina ve hře španělského dramatika Tirsa de Moliny roku 1630. Tirsova "comedie famosa" mluví o Donu Juanovi Tenoriovi, v čemž ji následuje většina literárních prací pozdějších.

Cendarme de Bévotte v díle "La Légende de Don Juan (1911) a Hans Heckel ve své práci "Das Don Juan Problém in der beure Dichtung (1915), uvádějí ve svých pojednáních ke dvěma stům autorů, kteří se zabývali problémem dona Juana. Mnozí se jím budou zabívat i v budoucnu, neboť postava dona Juana je problémem včerejším, dnešním i zítřejším.

Po pracích líčících Dona Juana jako bezcitného zvrhlíka, vnesli romantikové do Juanovi postavy rysy lidskosti a utrpení. Don Juan přestává být šablonou milostných dobrodružství a stává se hrdinou dramatu prokletím prostřednosti, která dona Juana obklopuje a s níž zoufale bojuje.

Podle Theodora Schrädera (don Juan Sage 1912) a A. Farinelliho (Don Giovanni 1896), je počátkem všech ság o donu Juanovi komedie "Tan largo mo lo fiáis", napsaná prý Calderonem kolem roku 1620. Tirsův "el Burlador de Sevilla y Convidado de Pietdra" byl proveden roku 1630. Pak následují další španělští autoři dramatikové a romanopisci dona Juana. Zorilla (1844), Camoanor (1866), aj. Italové: Cirognini (1652), Giliberto (1652), Goldoni (1760) aj. Francouzi: Dorimon (1650), Moliére (1760), Balzac (1830, Musset (1832), Merimée (1834), Dumas (1836), Gauthier (1838), Baudelaire (1857), Regnier (1908), Roetand (1915), Delteil (1931, aj. Němci: Mozart na ital. text (1778), Gluck (1761) balet, Schiller (1797), Lenau (1851), Jelusich (1906), z ostatních autorů pak např. Byron (1818), Puškin (1830, Tolstoj (1863), Shaw (1903), a jiní.

O mnoho později vstoupil do literatury druhý a takzvaný "pravý don Juan", z části historická osobnost hraběte Miguela z Maňary, kterou zpracoval Mérimée, Tolstoj, Delteil a jiní.

Tuto polohistorickou legendu kronikářsky doložil Lorenco di Bradi v díle "Don Juan, le légende et ľ histoire" (1930), v němž vypisuje život dona Juana de Maˇara Vincentello de Leca, který žil v letech 1626 až 1679.

Věříme, že nelze předvádět postavu Juanovu do jiných dob a jného prostředí, než v jakém žil. A jen v této podobě může být postava dona Juana lidsky a umělecky pravdivá, tak, že až přes téměř pěti věků může ještě mnoho říci čtenářům dneška.

Romantická postava dona Juana nám tak zůstává v literatuře zachována nejen v historickém podání, ale i v novějším pohledu. Ještě snad je vhodné připonenout se jeho rytířské heslo, které nám svým obsahem dokazuje, že don Juan ď Austria byl především bojovníkem a pak teprve vším ostatním.

NEC IGNI NEC FERRO
Nepodlehne ani ohni, ani meči.

Josef Kuneš

Literatura:
Bruno Franck-Cerventes
M. se Cervantes - Don Juan
Delteil - Don Juan
Shaw - Don Juan
J. Toman - Don Juan
H. Heckel - Don Juan


Další informace:
Informace na
Wikipedii v anglickém jazyce.

 

design ©2009 Vítězslav Jančák, grafik a fotograf | Napište nám