Středověký kovář | Historie a vývoj, z ročníku 2000, Obecné texty, Zajímavosti

Středověký kovář

Středověký kovář

O tom, jak vzácné bylo ještě v raném středověku železo a o z něho vyrobených předmětech – hlavně zbraní, vypráví mnohé údaje kronikářů, legendy a ságy.

Není proto bez zajímavosti, že v osmém století nacházíme zmínku v kronikách ze Sankt-Gallen, kde jakýsi mnich, který byl přítomen obléhání města vypráví, že poté co langobartský král Desiderius spatřil roku 773 z hradeb Pavie vojska Karla Velikého, oděných v brnění s hrůzou a s úžasem zvolal: „Ó ferrum! heu ferrum!“ „Oh železo, běda, železo!“

Ještě uprostřed 13. století vydává františkán Barillo – Angličan (Bartholomaeus Anglicus) ve své encyklopedii De proprietabus – železo za vzácnou látku. Píše, „že z nejednoho hlediska je železo užitečnější než zlato, ačkoliv chamtivci baží více po zlatě, než po železe. Nebýt železa – tedy železných zbraní – nemohli by se lidé bránit proti nepřátelům, ani prosadit obecné právo. Nevinní zabezpečují svou ochranu díky železu, a díky železu je trestána nestoudnost zlých!“

Vrátíme-li se do minulosti, máme již mnoho údajů o tom, jak v Indii kvetlo od dávných dob kovářství, hlavně výroba výtečných mečů, které byly kdysi dováženy do Arábie, kde indický meč (asif hindí) měl znamenitou pověst. Později, když i arabští kováři dosáhli značnou dovednost ve výrobě zbraní, byl indickým mečem (nebo po indicku zhotovený muhannad, nazýván i meč, vyrobený v arabských zemích často jako meč indický. Tehdy znamenal meč nazvaný indický prostě jako „výborný meč“.

V arabském světe je známá pověst o proslulém meči zvaném „Dnu-l-kár” (žlábkovaný), jenž byl původně vykován pro al-Ásu ibn Munabbivova, který padl v bitvě u Badru. Jeho meč si vybral z kořisti pro sebe vítěz Muhammad, jenž jej odkázal svému bratranci Álímu. Později se dostal tento proslulý meč do majetku ábbassovských chálífů.

Není tedy nic divného na skutečnosti, že železo bylo ještě ve vrcholném středověku předmětem pozornosti do té míry, že dávalo podnět k zázrakům. Je proto příznačné, že lidé, kteří tento vzácný kov zpracovávali, byli považováni za neobyčejné osobnosti, někdy až blízké kouzelníkovi. A ságy a legendy germánského a skandinávského původu vypráví o mužích, kteří kovají meče s takovou vážností, které z nich dělají téměř posvátnou bytost, a někdy i připomínají podobnost s kouzelníky.

Podle artušovských legend byl tehdy při hledání ztraceného grálu vykován slavný meč kovářem Trebuchetem. Když jím byl zabit bratr krále Rybáře, meč se roztříštil, ale byl scelen, aby mohl být použit k dalším slavným činům.

Ságy oslavují mnohé kováře s nadpřirozenou mocí: Alberica a Mima, a samotného Siegfrieda, který vyková Nothung, meč jemuž není rovna, a Wielanda, jehož nám při práci ukazuje pověst o králi Thiderikovi. Když král navštívil proslulého Wielanda, vybral si u něho meč, který pokládal za nejlepší. Se slovy „tento meč je dobrý“, chtěl jej kováři dobře zaplatit. Wieland ale odpověděl: „tento meč není zvlášť dobrý“. „Musí být lepší a já dříve nepřestanu…“ Vrátil se do kovárny, vzal pilník, zpiloval čepel meče na drobounké piliny a ty smíchal s moukou. Pak nechal ochočené ptáky tři dny o hladu, a dal jim tu směs, aby ji snědli. Výkaly ptáků dal v kovárně do ohniště, roztavil je, ze vzniklého železa odstranil všechnu strusku, kterou obsahovalo, a vykoval z něho znovu meč. Byl menší, než ten původní. Král vážil meč dlouho v ruce, prováděl s ním různé bojové pohyby a byl udiven s jakou lehkostí se sním zachází.

Všechny meče, které Wieland zhotovil byly podstatně menší, než výrobky od jiných kovářů. Královi a jeho bojovníkům se však velmi líbili a tak při nejbližší příležitosti navštívil znovu kováře Wielanda, a vybral si pečlivě meč, který pokládal za nejlepší a nejostřejší, jaký kdy měl v ruce, a jaký kdy spatřil.

Ale Wieland byl jiného názoru a ze svých již dříve vyrobených mečů vybral jeden, který se mu zdál ještě ostřejší. Aby krále přesvědčil, pozval jej k blízké řece. Přinesený chomáč vlny, tři stopy široký a právě tak dlouhý, hodil do řeky. Meč držel klidně v ruce a čekal, až chomáč vlny, který byl unášen vodou připluje proti ostří meče. Meč chomáč vlny rozťal stejně hladce, jako rozťal vodní proud…

Wieland měl pověst kováře se zázračnými schopnostmi. Podle soudobých kronik měl vykovat slavné meče jako byly Joyeuse a Hauteclaire, které patřili Karlu Velikému. Podle pověstí čepel meče Joyeuse vrhala jas, kterému nebylo rovno, a jeho majitel nemohl být otráven. Karel Veliký dal zabudovat do jeho jílce třísku z kopí, které probodlo bok Ježíše Krista.

Z údajů kronikářů známe údaje o dalším slavném kováři a mečíři Madelgierovi, který měl vykovat legendární meč Durandal, s kterým bojoval paladin krále Karla Velikého, Roland, svůj poslední zápas v Ronceswalském průsmyku v Pyrenejích.

O výrobě legendárních mečů panují mnohé údaje – někdy až těžko uvěřitelné – o nichž si budeme vyprávět v některém z dalších pojednáních z dob středověkého rytířství.

Až dosud jsme byli přesvědčeni, že jediným úkolem středověkých kovářů byla výroba zbraní, ale studie zápisů tehdejších kronikářů se dozvídáme o další a poněkud delikátní činnosti těchto tak obdivovaných řemeslníků.

V době křížových válek mnoho rytířů odjíždělo bojovat proti nevěřícím do Palestiny, což vedlo k tomu, že doma museli opustit své majetky a rodiny. Mnozí z těch, kteří se chystali na dlouhou cestu do cizích zemí měli obavu před případnou nevěrou svých manželek a tak se tomu snažili nějak zabránit.

K tomuto jim dopomohl vynález jistého německého šlechtice, který vynalezl smutně proslulý „pás cudnosti“, který byla nucena opuštěná manželka nosit na svém těle. A zde přichází k další činnosti mistr kovář, který byl požádán žárlivým manželem, aby zhotovil tento pás a ochránil tak manželku před případným hříšným chováním. Kováři tuto vítanou zakázku nepochybně ochotně přijali, neboť jim přinesla neobvyklou změnu v jejich těžkém povolání.

Pro prostého člověka ve středověku bylo zcela nemyslitelné, aby shlédl byť jen malý kousek obnaženého těla manželek šlechticů a tak se mu nyní naskytla příležitost nejen vidět, ale dokonce i dotknout se jejich těla, protože byl nucen změřit objem střední části jejich postavy, aby mohl vykovat pás cudnosti tzv. na míru. Když tento důvěrný úkol splnil za pozorného dohledu manžela, vše se opakovalo, když si nešťastná manželka zkoušela kovový pás na svém těle, zda jí někde netlačí, či nedře. Konečně kovář pás cudnosti přinesl, rytíř jej manželce nasadil a za použití klíče jej vzadu uzamkl. Kovář pak musel přísahat svému pánu, že k uzamčení pásu vyrobil pouze jediný klíč. Ten si rytíř před odjezdem zastrčil za brnění a odjel s klidnou myslí přesvědčovat nevěřící o krásách křesťanství.

Avšak žádný z tehdejších kovářů nebyl tak hloupý, aby vyrobil pouze jediný klíč k pásu, který měla jeho paní připnutý na svém těle. Brzy se ukázalo, že již nedlouho po odjezdu manžela si paní klíč od kováře vypůjčovala, ovšem za mrzký obolus.

Zlá situace nastala, když se rytíř z křížové výpravy vrátil a svůj klíč v bojích s nevěřícími ztratil. Tu byl opět zavolán mistr kovář, aby pás na nahém těle nositelky přepiloval. A ještě horší situace nastala, když došly zprávy, že rytíř v bojích padl. Tu potom záleželo na dohodě nositelky a kováře, zda pro její dobrou pověst bude pás přepilován, nebo pohodlně a ovšem tajně odemknut utajeným klíčem.

Pás cudnosti je možné dosud shlédnout v různých muzeích mezi středověkými památkami.



 

design ©2009 Vítězslav Jančák, grafik a fotograf | Napište nám