Jarnacův sek – Coup Jarnac (podruhé) | Šerm a šermování

Jarnacův sek – Coup Jarnac (podruhé)

Jarnacův sek – Coup Jarnac
(podruhé)

16. července roku 1547 se na poli v Saint-Germain konal slavný šlechtický souboj, o kterém ještě dlouho mluvila celá Paříž i královský dvůr. Byla to událost natolik mimořádná, že se nám podrobné zprávy o jejím průběhu zachovaly až do dnešních dnů.

Podmětem k souboji byla (jak jinak) urážka a pošpinění cti, jež mohla být očištěna pouze krví, krví nactiutrhače. Proti sobě stanuli dva francouzští šlechtici – Vivonne de La Chastaigneraie a Chabot de Jarnack. Vivonne byl na rozdíl od svého soka dobrým šermířem a doufal proto, že dosáhne v souboji rychlého vítězství. Chabot de Jarnak, který si byl vědom nesporné protivníkovi převahy, obrátil se po vyhlášení souboje na italského šermířského mistra, který krátce pobýval v Paříži. Ital věděl, že za tak krátkou dobu nemůže z Chabota vycvičit šermíře, schopného čelit Vinonnovi. Rozhodl se proto naučit ho jednomu zvláštnímu výpadu, který byl do té doby ve Francii neznámý. Rána mečem měla být vedena na kotníky soupeře. Chabot využil navíc svého práva slabšího k tomu, aby si stanovil podmínky, které by mu umožnily použít tento výpad okamžitě po zahájení souboje.

Slavnostního zahájení souboje, jemuž přihlíželi v očekávání senzace nejen davy prostých Pařížanů, řada představitelů francouzské šlechty, ale z pohodlné tribuny i samotný král, se ujal královský herold. Ten hned na úvod zdůraznil, že na králův rozkaz má být ponechán dostatečný prostor pro oba šlechtice, kteří se rozhodli hájit svou čest zbraněmi. Každý, kdo by chtěl bránit v rovném boji, podporovat či bránit jednomu ze soupeřů, má být trestán na hrdle. Před královskou tribunou pak proběhla kontrola a přezkoušení jednotlivých částí zbroje obou aktérů. Poté se opět chopil slova herold a pravil: “Z příkazu krále nařizuji všem, aby - jakmile boj začne - zachoval každý z přihlížejících naprosté mlčení. Nikdo nesmí mluvit, kašlat ani plivat ani dávat nohou nebo očima znamení, které by mohlo některému z bojujících pomoci nebo naopak uškodit. Kromě toho platí pod trestem smrti pro každého bez rozdílu původu a stavu nejpřísnější královský příkaz, že nikdo nesmí během boje vstoupit na pole, ani poskytnout pomoc bez povolení maršálků a contáblů.

Poté vstoupili na pole oba soupeři. V průvod, v jehož čele kráčeli trumpetisti a bubeníci, přistoupili k tribuně a na knihu evangelií, ležící tu na zlatém podstavci, takto přísahali:

„Já, Guy Chabot, přísahám na boží evangelia, na pravý kříž našeho Pána a na víru v křest, že mám dobrou a spravedlivou příčinu bránit se proti Francois de Vivinne. Dále přísahám, že ani při sobě, ani při svých zbraních nemám žádná slova, kouzelná zaříkání a přísežné formule, s jejichž pomocí bych měl naději na vítězství nad svým soupeřem, spoléhám pouze na Boha, na své dobré právo, na svou fyzickou sílu a na své zbraně.“ Úvodní ceremoniál byl zakončen tvz. accordem – přezkoušení a přezkoumání útočných zbraní, kterými byly meč, vhodný jak pro pěší tak pro jízdní boj, dvě špičaté dýky a dva rezervní meče, svěřené pod dozor constabla. Když bylo vše konečně vyřízeno, zvolal herold třikrát slavnostní výzvu: „Nechť dobří bojovníci předstoupí.“ Tím byl zápas oficiálně zahájen. Oba soci plní nenávisti začali o svůj boj na život a na smrt prudkým útokem. „Jedna sečná rána vedena ze strany zmíněným panem de Jarnac zasáhla kotník levé nohy zmíněného pana de La Chastaigneraie, … a když ten přesto vedl proti zmíněnému panu de Montlieu „estra“, opakoval tento sečnou ránu do kotníku pravého. Vivonne zraněn těmito seky, ztratil vědomí.“

Když vítězný pan Chabot de Jarnac viděl, že jeho soupeř padl raněn k zemi a že jeho život je v nebezpečí, přestal okamžitě bojovat a obrátíc se na protivníka zvolal: „Vrať mi mou čest a pros Boha i krále o milost za urážku, kterou jsi mi učinil.“ Když viděl, že se soupeř nemůže zvednout, nechal ho ležet, aniž něco dodal a obrátil se ke králi s prosbou, aby mu věnoval pozornost jako muži, který si zpět vydobyl svou čest. Tuto prosbu opakoval třikrát, neboť král podle zvyku na první dvě prosby nereagoval, jako by je neslyšel. Teprve na třetí mu dal znamení, aby vstoupil k němu na tribunu. Zde ho objal a pravil: “Bojoval jsi jako Caesar a mluvil jako Aristotelés.“ Vítěz děkoval králi a prosil ho, aby ho považoval za svého oddaného sluhu. Král jeho nabídku přijal.

Těžce raněný Vivonne mezi tím stále ležel na místě, kde byl skolen. Za několik hodin zemřel, „prý však spíše hněvem a hanbou nad svou porážkou, než následkem své rány.

Pavel Matlas

Převzato z knihy G. Hergsella: Die Fechtkunst im XIV. und XV: Jahrhundrt z r. 1896

 

design ©2009 Vítězslav Jančák, grafik a fotograf | Napište nám