Kterak knechti v 16. století přísahu skládali | Obecné texty, Zajímavosti, z ročníku 2002

Kterak knechti v 16. století přísahu skládali

Kterak knechti v 16. století přísahu skládali

Dání přísahy mělo ve středověku velkou sílu, už jen díky tomu, že vycházelo z pevně zakořeněných tradic, které sahaly až do dob pohanských. Přísaha, či slib byly základním rysem vazalského vztahu, na němž byl vybudován celý feudální systém. Součástí lenního vztahu byla i povinnost bojovat za svého panovníka, byl-li k tomu vazal vyzván. Ostatně šlechta se ve valné většině vyvinula z původních panovnických vojenských družin, které jej doprovázely, bojovaly za něj a chránily ho. Přesto, že pomoc panovníkovi v boji byla součástí samotného lenního slibu, často se stávalo, že panovník si před bitvou či tažením znovu zavazoval slibem věrnosti v nadcházejícím střetu. Stačí si jen vzpomenout na předvečer bitvy na Moravském poli.

Situace se ovšem začíná měnit v době, kdy se stále častěji vedle oddílů bojujících na základě lenního slibu objevují útvary najaté za úplatu, jednotky žoldnéřské. Jejich výhodou je profesionálnost a také fakt, že tyto jednotky vykazují vyšší organizovanost a kázeň v boji. Naopak nekázeň a individualita rytířského vojska je stále častěji příčinou jeho porážek – jednou z nejděsivějších je bitva u Nikopole r. 1396, kde jsou těžce rozdrceni zejména francouzští rytíři, kteří se bezhlavě vrhli do útoku. Poté, co padnou do zajetí, je Turci bez ohledu na jejich tituly a postavení popraví. Vlivem těchto okolností se snaží panovníci již. od 14. stol. změnit charakter svého vojska, nebo se alespoň snaží podřídit neukázněné bojovníky určitým pravidlům. Tak vznikají také první polní řády upravující pravidla v boji, tak stále více vystupují na scénu jednotky žoldnéřů a kondotiérů. Zde se však již mění i charakter přísahy. Nejde již jen pouze o to sloužit svému pánovi (k němuž vojáky většinou ani neváže žádný lenní vztah)a bojovat za něj, součástí přísahy se stávají i ustanovení jež mají vojáci dodržovat v boji, ležení a v terénu. Jak měla taková přísaha knechta – pěšáka žoldnéřského vojska - vypadat nám napoví příklad z knihy bavorského právníka a humanisty Georga Lauterbecka Regentbuch, vydané v Lipsku r. 1572.V Čechách vyšla tato kniha poprvé r. 1584, podruhé r. 1606. Název jejího českého překladu zněl Politia Historica. O Wrchnostech a Spráwcých Swětských. Knihy Patery.

Jednou z prvních povinností, vedle povinnosti poslouchat rozkazy svého pána a svých nadřízených, byl přísný zákaz požadování vyššího žoldu (ten se udává na čtyři zlaté rýnské na měsíc) a povinnost sloužit za tento žold řádně celý měsíc „třicet dní úplně“. Jedno z dalších ustanovení pak ještě k žoldu uvádí, že za útoky či boj nesmějí být požadovány další žold a plat. Velmi významným institutem byl tzv. mustruňk. Šlo de facto o vojenskou přehlídku, jejímž cílem bylo zjistit skutečný stav mužstva. Na základě mustruňku pak byly útvarům dávány peníze na žold. Platilo pravidlo, že se mustruňk konal jednou za měsíc a vždy po bitvě. Při mustruňku byla pro vojáky povinnost zapsat se (zahlásit) pod svým jménem, popř. příjmením a nejbližším městem, od kterého pocházejí. V případě, že by se voják nahlásil pod jménem cizím, či jiného k tomuto naváděl, mělo se naň hledět ne jako na nevěrníka, nýbrž jako na křivopřísežníka a měl za to být vydán katu. Křivopřísežnictví byl jeden z nejhorších zločinů té doby. Rovněž ten, kdo přijal peníze, řádně přitom neodsloužil a odešel od vojska bez zjevného propuštění nejvyššího hejtmana, měl být sťat. Před tímto zločinem nebyl možný žádný azyl ani glejt nikde v Říši.
Je zvláštní, že jen velmi málo ustanovení se týká boje. Vedle povinnosti poslouchat své nadřízené, je to vlastně pouze ustanovení, které dává pravomoc každému, kdo by viděl, že jiný knecht utíká z boje, aby jej zabil. Nebyl za to trestán, nýbrž chválen (toto nařízení se poprvé objevuje ve švýcarském řádu z r. 1476). Pokud tak učinit nemůže, pak aby dezertéra co nejdříve ohlásil a ten pak bude vzat za „šelmu“. Dalším ustanovením byl zákaz smlouvání se s nepřáteli, leda by o tom byl zpraven nejvyšší hejtman. Pro poplach se stanovuje povinnost okamžitě nastoupit na určené místo pod svůj praporec a bez vědomí svého hejtmana se nevzdalovat. Absence dalších ustanovení ohledně boje je způsobena nejspíše tím, že u profesionálních válečníků nebyl problém se schopností ovládnout své řemeslo. Jelikož šlo o pěšáky, kde naději na úspěch měl jen jednotný útvar, nikoli pěšák jako jedinec, nebyly nejspíše ani problémy s tím, jak udržet bojovou formaci.

Hlavním problémem byla chamtivost vojáků, jejichž hnací silou byla kořist. Pro ni byly ochotni udělat prakticky cokoliv a právě tato otázka musela být co nejpřísněji upravena. Mohlo totiž dojít i situaci, kdy vojsko, pod dojmem jistého vítězství začalo rabovat tábor nepřátel. Formace se rozpadly a nepřítel, který se znovu dokázal zformovat svým nenadálým útokem zcela změnil vývoj bitvy. Mimochodem právě tímto stylem ztratilo rakouské vojsko téměř vyhranou bitvu u Chotusic v r. 1742. Švýcaři, jejichž útvary byly pověstné vysokou morálkou a tvrdostí vůči nepříteli, ale i vůči sobě, ve svých jednotkách zavedli již r.1393 Švýcarským vojenským řádem (Sempachergericht) přísný zákaz rabování dříve, než bude nepřítel definitivně poražen. Posléze bylo ze stejného důvodu zakázáno braní zajatců v boji (1476), na což s největší pravděpodobností doplatil i burgundský vévoda Karel Smělý v bitvě u Nancy r.1477. Kořist se směla brát až po bitvě.

Kořist samu upravovalo válečné právo té doby různě. Podle artikulí pánu po dobytí náležely střely, prach a proviant potřebný k obsazení pevnosti. Ostatní movité a nemovité věci šly buď přímo vojákům, nebo do tzv. obecného bytuňku. Zvláštní práva pak měla artilerie, která se v té době těšila velké důležitosti. Je zajímavé, že tyto artikuly si částečně protiřečí s jinou kapitolou knihy, která pojednává právě o kořisti knechtů ve městě. Je třeba si ovšem uvědomit, že zatímco tato kapitola popisuje dobový obyčej, text přísahy je spíše vzorovým textem, dost možná i idealizovaným. Jestliže tedy v přísaze stanovuje, že nesmí být požadováno za bitvu či útok více než žold a plat, pak v kapitole o kořisti přímo hovoří o zvyku, podle kterého se dobytí města považovalo za začátek nového měsíce a vojákům proto náležel nový žold. Trest za vzájemné okrádání mezi rabujícími vojáky nebyl přímo stanoven – záleželo na rozhodnutí nejvyššího hejtmana. V otázce msty, vyřizování účtů a vyvolávání půtek, které často mohli být spojeny právě se spory o kořist, však byl trest na hrdle a majetku.

Zakázáno bylo rovněž rabování kostelů (potažmo ostatních církevních budov) a to jak v ležení tak i na pochodu. Nedotknutelné nebyly jen církevní budovy, ale také kněží a faráři (je zajímavé, že v knize není ani slovo o mniších a jeptiškách, nicméně se můžeme domnívat, že to platilo obecně pro všechny církevní hodnostáře). Obdobně se měli vojáci vyvarovat i násilí vůči šestinedělkám, těhotným a pannám, rovněž vůči starým lidem a dětem a nezletilým pacholkům. Nejen že jim nemělo být ubližováno na těle, nemělo jim být ale ani škozeno - to ovšem za situace, že se tyto osoby nebrání, tedy nekladou odpor.

Jestliže nebylo s žoldnéřským vojskem - a středověkým vojskem obecně - mnoho potíží když došlo k boji, pak pochod vojska neřkuli jeho ležení byly jeho pravou slabinou. Nepokojní a pyšní rytíři, stejně jako násilničtí žoldnéři, kteří se často verbovali ze spodiny; Ať už prahli po dobrodružství, hrdinství nebo jen po kořisti, nebylo jim po vůli nečinné čekání. Leckdy otálení před bitvou na jedné straně donutilo protivníka rozpustit své vojsko, které se proti němu začalo bouřit. Ne náhodou proto právě pravidla chování v ležení byla ta nejobsáhlejší.
Již byla řeč o zákazu msty a vyřizování účtů. Pokud by však byl původci sporu nabídnut mír a ten jen nepřijal, pak mohl být zabit, přičemž na viníka se mělo hledět jako na nevinného. Pokud by však někdo použil násilí před nebo dokonce po podání míru, pak měl být přísně trestán. Jedinou záchranou mohla být svoboda artilerie. Rovněž byly zakázány jakákoliv srocení a bouřky. Zakázány měly být kostky a jiné hazardní hry, neboť, jak sám autor seznává, tyto jsou zpravidla na počátku všech hádek. Zajímavé je, že zákaz zvláště platil pro Němce. Trestem měla být „velká pokuta“. Vedle toho bylo vojákům zakázáno i pít či dokonce jiné nutit k pití – pochopitelně pouze alkoholu. Opilec, pokud by se v tomto stavu něčeho dopustil, měl být souzen stejně, jako by se toho dopustil ve stavu střízlivém.

Pro ležení pak zvláště platil zákaz jej opouštět bez vědomí svého hejtmana a to ani za účelem picování. Kdo by tak učinil bez povolení (pasportu či fedrovního listu), mohl být obrán o vše co měl a ještě dále trestán. Pokud se stupovalo do ležení, pak přednost měla jízda před pěchotou. Každý se pak měl zdržovat na tom místě, které mu určil rotmistr a měl se snášet dobře s ostatními.

Pod trestem smrti se zapovídala v leženích, pevnostech a zámcích střelba, obzvláště pak v noci a to nejen proto, aby nedošlo ke škodě, ale i proto, aby nebyl zbytečně hluk. Stejně přísný trest stíhal i pálení a zapalování, které bylo pro středověká sídliště obzvlášť nebezpečné. V případě, že by někdo bránil profousovi a jeho pacholkům ve vzetí do vazby, či by jinak pomáhal vězni a ten tak utekl, trast pro vězně náleží jeho pomocníkovi.

Zvláštní je ustanovení o stráži. Povinnost varty totiž platí pro celý prapor tedy i pro hejtmany a urozené, stejně jako pro neurozené knechty. Trest byl zpravidla peněžitý, ale podle okolností mohl být i jiný. K tomu, aby mohl být na stráž poslán náhradou někdo jiný, muselo být povolení hejtmana.

Také v tažení se kladl důraz na to, aby vojáci neopouštěly své útvary a zejména aby nerabovaly. Přikazovalo se dokonce, že v zemi najímatele a jeho spojenců se má za zásoby platit. Ale ta realita… . proviant byl vůbec zvláště chráněn, nesměl se jej nikdo dotknout, dokud neprošel šacováním (oceněním) a pod trestem ztráty hrdla bylo zakázáno jeho braní před ležením.

Za porušení všech těchto ustanovení patřil knechům přísný trest. Ba co víc, pokud by něco v artikulích nebylo a přesto by se to knechtům slušelo, mohli být trestáni i za porušení takovéhoto chování. Artikuly byly knechtům srozumitelně a hlasitě přečteny písařem za přítomnosti a s rozkazem nejvyššího hejtmana. Na to jim měl šoltýs dát náležitou přísahu a povinnost. Pokud by pak někdo nevěděl, jak artikuly znějí, byl jejich text uložen u nejvyššího hejtmana či šoltýse, který jej náležitě poučí.

Text přísahy a povinností knechta není bezesporu „autorským“ dílem G. Lauterbecka, ačkoliv šlo o právníka. Lauterbeck spíše shrnul dosavadní obyčejové právní obyčeje. Jakkoliv však znakem obyčeje bylo, že je uznáván za normu závaznou, realita, bohužel, byla leckdy poněkud jiná. V tom se ale do dnešních dob mnoho nezměnilo.

Radar


Použitá literatura:
Klučina, P., Romaňák, A.: Člověk, zbraň a zbroj v obraze doby. 5.–17. stol. Praha 1983.
Lauterbeck, G.: Politia Historica. O Wrchnostech a Spráwcých Swětských. Knihy Patery. vydáno Danielem Adamem z Veleslavína, Praha 1606.
Malý, K.: České právo v minulosti. Praha 1995.




 

design ©2009 Vítězslav Jančák, grafik a fotograf | Napište nám